Příběh mezi blesky - 1. část

Bylo pozdní odpoledne a já se z naší jeskyně dívala na oblohu. Všimla jsem si mohutného tmavého mraku, který se stále zvětšoval, a tak jsem na něj upozornila Wolfy. „Myslíš, že to bude bouřka?" zeptala jsem se jí, když si ho zkoumavě prohlížela. „Je to dost pravděpodobné, raději už nebudeme nikam chodit, aby nás to nezastihlo moc daleko od domova.“odpověděla mi, otočila se ke mně zády a odešla zpátky dovnitř. „Doufám, že budou všichni ze smečky v bezpečí, u sebe doma. Nemám ráda bouřky." zakňučela jsem potichu.

Obloha už byla celá zahalená v černé, pršelo a foukal silný vítr, který mi i tady v jeskyni cuchal kožíšek. Začínala mi, být zima a tak jsem se rozhodla jít dál do jeskyně, kde by mohlo být tepleji. Jenže než jsem se stihla otočit, uslyšela výkřik „Pozor!" Vzhlédla jsem tím směrem, odkud jsem známý hlas uslyšela a spatřila Portose, který se hrozivou rychlostí řítil ke mně. Rychle jsem uskočila stranou a vyděšeně sledovala luňáka, jak zápasí s větrem, který ho hnal přímo proti skalní stěně. Chtěla jsem Portosovi přiběhnout na pomoc, ale věděla jsem, že bych mu byla málo platná. Ovládala jsem sice vzdušnou magii, ale nebyla jsem ještě tak silná, abych si s něčím takovým věděla rady. A tak jsem se jen vyděšeně dívala na luňáka, který při jednom zvláště silném poryvu větru, narazil do stěny a sesunul se na zem. Z posledních sil složil křídla a přitiskl se co nejblíže ke stěně, aby ho vítr neodnesl pryč.
V tu chvíli se vedle mě jako zázrakem zjevila Wolfy, a aniž by se na něco vyptávala, běžela Portosovi na pomoc. Vítr jí sice brzdil, ale byla silnější, a tak se až ke stěně dostala bez větších problémů. Opatrně Portose chytila do zubů, jako malé vlče a on se ani nebránil. Když dorazila dovnitř, pustila ho na zem a úlevně si oddychla. Já hned běžela za nimi, a začala jsem zjišťovat, jestli Portosovi něco není. Ale když si srovnal křídla a trochu se očistil od bahna, vypadalo to, že je v pořádku. „Díky za záchranu Wolfy. Byl tam moc silný vítr, bez tebe bych to nezvládl." řekl Portos a bylo na něm vidět, že je z toho trochu rozpačitý. „Asi není zvyklý na to, že mu život zachraňují vlci." pomyslela jsem si. „Zůstaneš tu přes noc?" zeptala jsem se ho nadšeně. „Ano, rád. Abych řekl pravdu, stejně nemám na výběr. Za takového počasí se létat opravdu nedá." odpověděl mi. To u nás už byla i Nina a vypadala stejně nadšená, jako já, že tu Portos bude spát. „Myslím, že bychom měly využít, že máme návštěvu a o něčem si popovídat. Při bouřce by se vám stejně usínalo špatně, tak půjdeme spát trochu později, co říkáte?" navrhla nám Wolfy a my samozřejmě souhlasily. Usadili jsme se a Wolfy odběhla pro něco „na zub“, jak sama řekla, ale potom přinesla tři vypasené zajíce, skoro polovinu jelena, dvě myšky speciálně pro Portose a divokou husu. Ani jsem netušila, že máme schováno tolik jídla pro případ nouze...
„Není to zvláštní, že ačkoli máš křídla, před bouřkou se stejně schováváš na zemi? Proč nevyletíš nad mraky? Tam přece žádná bouřka není a navíc, tam bydlí bohové, nebo ne?“ podělila jsem se s Portosem o své myšlenky. „Nejsi první a určitě ani poslední, koho taková věc napadla. Znám příběh jednoho luňáka, kterého napadlo něco podobného…“

450 darwenů