Kanta 2/5 2

Dnešní den začal jako skoro každý. Spala jsem opravdu krátkou dobu, protože mě opravdu mrzelo, co se stalo. Počet členovů z naší smečky se pomalu zmenšoval, ale někdy přišla i náhrada. Hlavně mě nejvíce mrzelo to, co se stalo s Kokim a s Helou. Nemohla jsem usnout a v hlavě se mi stále honila myšlenka: ,, Je to jen tvá chyba Jessi! Měla jsi je hlídat a chránit je! Aminta ti dala jen jediný úkol, postarat se o ně a brát je jako svou rodinu. Ty Sigmo, jsi ale zklamala! Odteď se už nic takového nestane, Bell je sice tvé jediné vlče, ale o tu už nepříjdeš! "

Ležela jsem tam jen tak v trávě a poslouchala noční zvěř. Zesmutnila jsem a nechtěně začala kňučet. Najednou se ale zamnou objevil Spirit a lehl si vedle mě. Otočila jsem se a s údivem se na něj podivala. ,, Spirite? Co ty tu děláš. Nemáš být náhodou v jeskyni a léčit se? " zeptala jsem se ho a podívala se na něho trochu přísněji. ,, Ach ano... Promiň slyšel jsem kňučení a tak jsme přiběhl." zvedl se. Byl celý zjizvený až mi ho bylo líto. Já jsem se naštěstí vyléčila, takže jsem měla jen pár skvrnek z vytrhaných chlupů, a pár jizev. Taktéž jsem se zvedla a pověděla mu:,, Děkuji že jsi přišel a trochu mi zlepšil náladu, ale myslím si, že by ses měl co nejrychleji zpátky do jeskyně. Budou tě hledat a zbytečně způsobíš problémy. " Olízla jsem ho a on jen odskočil do křoví a pelášil zpátky. Vlezla jsem zpět do jeskyně a začala konečně spát.
/po týdnu/
Ráno jsem vztala brzy a připravila se na další den s Wolfy. Bell jsem probudila a smutně se podívala na volné kožešiny. Bylo mi líto Bell že si nemůže s nikým hrát, ale rozhodla jsem se, že s ní budu navštěvovat častěji Wolfy nebo Cali.

Přiběhli jsme trochu rychleji k Hirce, která nám je byla ochotna pohlídat. Potkala jsem zde Wolfy s jejími vlčaty, a pozdravila všechny přítomné. Chvilku jsme si s Hirkou povídali o tom, jak je těžké být Gamou. Po nějaké době jsme si řekli, že už je čas jít. Rozloučili jsme se tedy, a běželi na první místo.

Jezero duchů. Konečně zde byla nějaká zvířata a tak jsem se tolik nebála. Oběhly jsme jezero celé dokola, ale drželi jsme se od něj dál. Tlapky se nám někde propadali do bahna, které způsobyl vítr. Prošli jsme cestami plnými bahna a pořádně prohledali i to nejhlubší místo v lese. Zároveň jsme si pomáhali, aby se ani jedné nic nestalo. Musela jsem obzvlášť pomáhat Wolfy, která měla na očích takovou zvláštní věc. Vypadalo to strašidelně, ale věděla jsem, že je to stále ta stejná Wolfy kterou mám tak ráda. Šli jsme dál a další byl můj domov odsud jsme cítili spoustu krve z poražených vlků. Sice to bylo dávno, ale nemohu na to dosud zapomenout. Wolfy jsem musela pomáhat. V noci se prý orientuje lépe než ve dne. Spolu jsme to tu prohledali tak nejlépe co jsme jen mohli. Šli jsme dál... Další byly hory Pierwany. Skály byly dlouhé a vysoké jako obvykle, akorát nám to připadalo najednou moc vysoko...,, Nemůžeme nachvíli zastavit?“ ptá se unavená Wolfy. ,, Ano ráda.“ řekla jsem a prudce oddychovala. Ani nevím proč nám to připadalo tak dlouhé, ale po menší pauze jsme museli vyrazit. Prošli jsme snad i těmi nejstrmějšími skalami, nebo nejtemnějšími jeskyněmi, ale nic nenašli. Jen stopy po divoké zvěři a stopy po našich členech smečky. ,,Chodívají sem rádi.“ pomyslela jsem si. Avšak nás čekala další dlouhá cesta. Cesty jsme taktéž prohledávali, přecejen nikdy nevíte, co se může přihodit... Delší procházku jsme si museli udělat u ostrovů vlčího hřbitova. Někde jsme si přecejen museli zaplavat. Bála jsem se o Wolfy, ale nakonec vše dopadlo dobře a přežili jsme bez jakéhokoliv škrábnutí. Proudy vod nebyly silné, takže to nebylo tak těžké. Pomalu ale jistě jsme se blížili na prostřední ostrov. Cestou jsme potkali pár jelenů, či lišek, ale všímali jsme si své práce. Některé skály které byly v této oblasti, byly opravdu malé a někdy měli i hezký tvar, nebo byly naopak strašidelné a docela dost špičaté. Wolfy se měla. Nemusela vidět tu hustou mlhu která byla všude okolo nás. Jess se chvíli rozhlížela a někdy i bloudila až si najednou všimla něčeho neobvyklého. Zadívala se do mlhy, které bylo opravdu dost a uviděla bílé světlo okolo něj mlha ustupovala, a obrys čehosi se začal zkreslovat. Byl to bílý a překrásný jelen. Chvíli se zastavila a užívala si tu krásu. Jenže jelen si nás pochvíli všimnul a rozutekl se. Wolfy jen řekla:,, Jaká to krása!“ Nevěděla jsem jak ho mohla vidět, ale stále se mi v hlavě předmítal ten krásný tvor. Museli jsme ale vyrazit dál. Močály. Ano. Všichni je známe a všichni víme jak jsou nebezpečné. O to více jsem se bála o Wolfy. Prošli jsme cestičkami a potkali pár drobných zvířátek které nám stály v cestě. Prošli jsme všemi cestami kterými to jen šlo a vyrazili jsme dál s jistotou, že se sem nikdo neodvážil. Bílé hory. Jelikož je zde léto nebylo tu tolik sněhu. Samozřejmně se nějaký sníh objevil, ale museli jsme být hodně vysoko. Dávali jsme si pozor na pumy a různé jiné predátory. Pár jsme jich zahlédli, ale naštěstí na nás neútočily. Byly tam asi dvě. Prošli jsme okolo hor a zjišťovali, zda nějaká nazaběhla tam kam by to nikdo nechtěl. Pozdravili jsme cestou Hirku a museli ale na druhou stranu celého území. K písečným pláním. Bylo pod mrakem, takže tam nebylo tak velké horko, jako je tam normálně. Potkali jsme tam pár neškodných hadů. Procházeli jsme pískem a podle horka a drobných semen Wolfy poznala, kde jsme. ,,Jsme na Písečných pláních že?“ řekla Wolfy. ,,Ano.“ odpověděla jsem. Stromy zde nebyly žádné. Jen písek a pár keříků. Rozhlédli jme se, a zahléhli hlídku z druhého území, která jej taktéž kontrolovala. Věděli jsme že jsou neškodní a jsou na svém území, a oni zřejmně taktéž. Nemusel tedy proběhnout žádný boj, až na to že jsem zahlédla známou tvář.,, Spirite? Ty jsi hlídka? A máš jinou smečku?“ rozzlobeně jsem se na něj podívala. ,,Ty jí znáš?“ řekl druhý neznámý vlk vedle něj. ,,Můžem být chvíli osamotě?“ zažádal ostatní Spirit. ,,Jessi, neboj se. Nikomu jsem nic o Ambodii neříkal. Přísahám!“ řekl Spirit a pokračoval: ,,Neměl jsem domov a našla mě tahle smečka *Lambda.“,, Lambda? Lambda?! Tahle smečká nám dřív chtěla vzít naše území! Dokonce chtěli zabít i samotnou Amintu! Proč... Proč ses nezeptal Aminty, zda můžes zůstat jako člen?!“ zařval jsem na něj. ,,Víš já chtěl ale... nevím jestli by jsme byli ten pravý pár víš já no...“ řekl Spirit a z očí jsem rozpoznala vyděšenost. ,,Víš co? Víš co? Nesnáším tě. Jo. Nesnáším, a už tě nikdy nechci vidět, nikdy. A pokud zamnou zkusíš někdy přijít, či zjistím, že jsi jim řekl něco o naší smečce, u Aminty si to odskáčeš.“ dořekla jsem poslední slovo a s Wolfy utekla pryč. S brekem jsem šla pro vlčátka a Wolfy se mě celou cestu ptala, co se stalo. Neřekla jsem nic byla jsem v šoku z toho co se stalo. Večer, když byl další úplněk jsem si jen tak lehla ven a modlila se, aby nic neprozradil a Aminta tím nedala vinu mě...

2/5 2