Pozor, medvěd!

Běžím téměř rychlostí světla, každou chvíli se ohlížím, ale on pořád běží za mnou. No tak, přidej, Lady, dokážeš běžet ještě rychleji. Sama sebe v duchu pobízím k ještě zběsilejšímu tempu, i když už nemůžu rychleji. Dělej, dělej, dělej! Prodloužím krok a slyším jen svůj zrychlený dech a dusot vlastních tlapek o zem. Pozor, kořen! Ještě že jsem ho viděla. Téměř ho přeletím a běžím dál. Každý krok se čím dál tím víc vzdaluji od vlastního doupěte, Angely a bezpečného domova. Tohle je dobrodružství jako hrom! Ztrácím náskok, obrovské zvíře se ohromně rychle přibližuje a já už vidím sama sebe, vykrvácenou někde v lese. Přestaň! Okřiknu sama sebe a raději přidám, aby se ta představa náhodou nezhmotnila.
...
Jak se to vlastně stalo? No dobře, začněme od začátku. Jako každý nový den vylezu z doupěte když se probouzí sluneční vlk a dojdu si ulovit nějakého toho ušatého tvora. Angela už umí lovit, tak proč by si nemohla ulovit sama? Dnes to bylo ale celé jinak, rozhodla jsem se ulovit pro obě dvě, a tak jsem šla na travnaté pláně něco ulovit. Neviděla jsem ale vůbec nic, co bych mohla ulovit a tak jsem se nevědomky vzdalovala až k lesu. ,,No dobře, podívám se i do lesa, ale nedoufám že tam něco bude." Řekla jsem si pro sebe a s těmito slovy jsem vkročila do lesa. Okamžitě jsem ucítila tu překrásnou lesní vůni, kterou doopravdy cítíte jenom v lese, nikde jinde. Angela už v tuto dobu musí být vzhůru, pomyslela jsem si a šla jsem dál. Jehličí občas o sobě dalo vědět a někdy spadla šiška ze stromu. Nic zvláštního. Náhle se vzduchem protáhlo medvědí zamručení a mně ztuhla krev v žilách. Toporně se otočím a uvidím ho. Je obrovský, tmavě hnědý a stojí tam a upřeně na mě zírá. Ne, ne, ne! Nechci skončit jako nějaká svačinka pro medvěda. Pustila jsem se do běhu vpřed a medvěd samozřejmě vyběhl za mnou. Kdo kdy říkal, že medvědi neumí rychle běhat, ošklivě se zmýlil. Huňáč běží za mnou, jako nějaká odjištěná střela a já začínám nabírat na rychlosti. Přeci jen, jsem dobrá běžkyně a tak se mrštně proplétám mezi stromy a skáču přes kořeny. Běžím téměř rychlostí... Počkat, dál už to znáte. Tak už víte jak se to stalo, můžeme tedy pokračovat dál.
...
Začínám se pomalu smiřovat se svým osudem, že opravdu skončím roztrhaná někde v lese. V tu chvíli mě něco napadlo. Hbitě udělám oblouk a proběhnu kolem medvěda, který se zatváří poněkud zmateně a zpomalí. Bezva! Přesně to potřebuji. Náhle si ale uvědomím, že pořád běží za mnou, opřu se do běhu pořádně a tak získám pořádný náskok. Rychleji, rychleji! Prodírám se mezi stromy a na kůži, která je navíc chráněná kožichem, ucítím mnohé škrábance. Jak je to sakra možné? Nevšímám si jich a běžím dál, rychleji a rychleji. Po notné chvíli konečně uvidím konec lesa, a zároveň také zelené pláně. Zapomenu se ale dívat pod nohy a za chvíli udělám perfektní kotrmelec o kořen, který jsem přehlédla. No to ne! Po dlouhém a unavujícím sprintu lesem musím udělat tak hloupou chybu a zakopnout o kořen. To se může stát asi opravdu jenom mně! Začínám proto z nouze potichu výt, ale nespoléhám na to, že sem někdo přijde. Obrovská šelma doběhne až ke mně, musela by být slepá, aby neviděla můj svítivě bílý kožich, a napřáhne svoji ohromnou tlapu, přímo na mě. Schoulím se do klubíčka pomalu se loučím s životem. Medvěd ale najednou zaskučí bolestí, já ale neútočím protože nemám dost sil, tak opatrně vzhlédnu a vidím zrzavého vlka, jak s šelmou bojuje. Medvěd je celý od krve a rezavý vlk nedává na jevo známky únavy. Huňáč znovu zaskučí a rychle odběhne pryč. Chci poděkovat mému zachránci, ale jakmile se podívám na místo, kde byl naposledy, nikde není. Žádně stopy, jakoby tu ani nebyl. Dobře, dobře, pokud jsem medvěda neodehnala já, kdo teda? S touto otázkou se pomalu odploužím do doupěte. Bojím se, abych se nezhroutila únavou a nezůstala někde bezvládně ležet, na polovině cesty domů. Klidně ale dojdu do nory a uvidím, že vlče ještě spí. Pro mě jedině dobře. Lehnu si tedy a za chvíli už usínám tvrdým spánkem.

600 darwenů

Wow! Nečekala jsem, že to bude tolik darwenů. Každopádně děkuji