Když se léto loučí

Bylo pozdní odpoledne, já se povalovala v trávě poblíž našeho domova a sledovala poslední paprsky odcházejícího léta.

V tu dobu jsem však ještě nevěděla, že léto někam jde, měla jsem pocit, že léto je tady neustále, zůstane tu navždy a bylo mi vlastně jedno, proč se tomu říká zrovna léto. Je pravda, že jsem si pamatovala doby, kdy nebylo tak teplo jako v létě, ale bylo mi to jedno a nevěnovala jsem moc pozornosti tomu, jak výrazně se oteplilo. Asi jsem vycházela z toho, že nemá cenu se trápit něčím, co mi ve skutečnosti ani nevadí. Ale tohle bylo jiné…

Začala jsem si všímat nepatrných změn. zdálo se, že se ochlazuje a čím dál častěji fouká vítr. Ale ještě víc než zima, mě rmoutilo sluníčko. Za léta jsem si s ním často povídala. Ano, možná to zní trošku bláznivě, ale mě to bavilo. Vždy, když jsem měla něco, s čím jsem se chtěla s někým podělit, ale nikdo nebyl na blízku, vyprávěla jsem své zážitky sluníčku. Měla jsem pocit, že mě vždy rádo poslouchá, někdy se mi i zdálo, že když si sním začnu povídat, rozzáří se jasněji. Ale teď? Jakoby se přede mnou schovávalo mezi mraky a nechtělo mě ani vidět. Přemýšlela jsem, co jsem udělala špatně, zda jsem ho něčím netozzlobila, ale nenapadlo mě nic, co jsem udělala špatně. Také jsem měla pocit, jakoby ztrácelo svou barvu. Napadlo mě, zda není nemocné? Ale odpověď jsem neznala. Nevěděla jsem, zda může sluníčko onemocnět a už vůbec ne, jak se to dá léčit a tak jsem se trápila.

Položila jsem si hlavu na tlapky a zakňučela směrem ke sluníčku.,,Proč si se mnou nechceš povídat? Potřebuji tě!” Jenže sluníčko se snad naschvál zachumlalo ještě hlouběji mezi mráčky a nevšímalo si mě. Vzdychla jsem si a zabořila svůj čumáček mezi tlapičky. Byla jsem zoufalá. Jistě, mohla jsem si jít hrát s vlčaty, ale už se blížil večer a mě něco v poslední době nutilo zůstávat poblíž domova.

,,Už mi mrzly tlapky.” řekla jsem na vysvětlenou Wolfy, když jsem přišla k našemu doupěti a sedla si vedle ní tak blízko, že jsem pociťovala teplo, které z ní sálalo. Bílá vlčice místo odpovědi jen přikývla a dál nad něčím uvažovala. Já se chvíli snažila vyčíst něco z jejího výrazu, ale pak jsem to vzdala. Už dříve jsem pochopila, že některé věci mi zůstanou na věky tajemstvím a asi je to tak dobře.

Nervózně jsem se otřásla a Wolfy se po mě starostlivě ohlédla. ,,Je ti zima?” zeptala se mě. ,,Ne, jen…” snažila jsem se jí odpovědět, ale nenalézala jsem ta správná slova. ,,Už zase přemýšlíš nad teorií vesmíru?” celkem zbytečně se mě zeptala a naklonila hlavu na stranu. ,,Vlastně jo…” vydechla jsem. ,,Jen se ptej, pokud ti to pomůže. Stejně se potřebuji trochu rozptýlit, jinak mě podzim zabije.” zakroutila hlavou má opatrovnice, přičemž si nemohla nevšimnout, jak jsem sebou při té poslední větě vyděšeně trhla. ,,Copak je?” tázala se mě. ,,Ty si opravdu myslíš, že je ten Podzim tak zlý? A co je to vůbec za vlka?” zajímala jsem se. Tentokrát se však Wolfy od srdce zasmála.,, Ale no tak, maličká. Podzim přece není vlk! Je to doba v roce stejně jako jaro nebo léto. Copak neznáš roční období?” usmívala se má opatrovnice od ucha k uchu. ,,Asi ne…” kníkla jsem potichu. ,,Tak to budeme muset napravit, že Nino?” mrkla na mou sestřičku, která se k nám přiblížila. ,,Jistě, už ja na to nejvyšší čas.” pokývala hlavou.

Wolfy se na chvíli zamyslela a pak začala vyprávět. ,,Byla jsem ještě opravdu malé vlče, když nastal první podzim za mého života. Příliš si z něj už nepamatuji, ale něco přece. V době, kdy já teprve začínala objevovat svět, listí na stromech už bylo překrásně zbarvené. Vzpomínám si, jak jsem zkoumala jednotlivá stébla trávy, očichávala každý lístek a měla radost z každého nového objevu. Ale kouzlo podzimu mi unikalo. Mohl za to fakt, že jsem jiné období moc neznala a tak pro mě bylo celkem přirozené, že krajina byla takto pestrobarevná.” vysvětlovala vlčice. Já se na ni však nechápavě zadívala.,,Jak myslíš ty barevné listy?”otázala jsem se a rozhlédla se po okolí. ,,Je pravda, že zatím podzim jen začíná, ale neboj, už za nedlouho se dočkáš.” usmála se na mě Wolfy a pokračovala. ,,Postupně se stále více a více ochlazovalo a bývala zima. Avšak brzy mi narostla zimní srst a rázem bylo po chladu. Často jsem s ostatními vlčaty dováděla v hromadách barevného listí, které postupně opadalo ze stromů. Měla jsem pocit, že podzim nikdy neskončí a zůstane to tak napořád, ale mýlila jsem se.

Jednou, když jsem se honila s vlčaty kolem našeho doupěte, poprvé v životě jsem poznala, co je to sníh. Byly to malé bílé studené částečky, které padaly z nebe. Ano, nastala zima. Jakmile mi některá vlčka dopadla do kožíšku, rázem se roztála. Bavila jsem se jejich chytáním do tlamičky, stejně jako jiná vlčata mého věku. A brzy, když ho napadlo více, jsem si ho velmi oblíbila ještě z jednoho důvodu. Díky mé bílé srsti jsem se v něm byla skvěle maskovaná a nejednou jsem vybafla na některého neopatrného vlka. Ale, co ti budu povídat, zimu přece znáš, nebo ne?” mrkla na mě má opatrovnice.

,,Asi jo. Minimálně znám sníh, že se té době říká zima ale slyším poprvé.” přiznala jsem.

,,No a po zimě přichází jaro. Na jaře sníh roztaje, stejně jako u tebe v tlamičce a objeví se tráva a květiny, které ti přes zimu můžou někdy chybět. Taky se najednou všude vynoří spousta zvířat a zvířátek s mláďaty.” vysvětlovala Wolfy. ,,Tohle období určitě taky znáš, v tu dobu jsi přece přišla do naší smečky.” upozornila mě Nina a já jí dala za pravdu, jak bych na to mohla zapomenout? ,,A léto právě skončilo a vše se zase bude opakovat. Tak, jako každým rokem.” pokývala hlavou Wolfy, jakoby sama se sebou souhlasila. ,,Druhý rok, kdy jsem zažila podzim jsem si ho začala mnohem více vážit. Všímala jsem si jednotlivých linek na barevných listech a možná v tu dobu se ve mně zrodila duše výtvarníka. Poprvé jsem pocítila touhu tvořit, ale rozhodně ne naposledy.” usmála se a já s Ninou jsme se k ní přidaly.

Než jsem usnula, ještě jsem se na chvilku zamyslela. ,,Ještě ráno se mi zdálo všechno černé, ale teď? Zvláštní kolik dokáže jen pár slov a úsměvů.” zabroukala jsem si pro sebe, spokojeně se usmála a ve stejnou dobu se mi zavřela víčka. Když mě později přišla Wolfy zkontrolovat, zda už spím, usmívala jsem se ze spaní.

700 darwenů

Děkuji Ami