Kanta 4/5 2

Dnešní den byl docela dobrý. S Wolfy jsme se rozhodly, že zkusíme večerní hlídku. Naše tlapky se mírně propadaly v nadýchané lesní půdě, a vlčata jsme nesly v tlamičkách. Vítr nám lehce profoukával mezi srstí a naše cesta vedla jen a jen za Snow. Lady jsme ani nepozdravily a vešly jsme k jejímu doupěti, kde ležela na velkém kameni pokrytém listmi. Vlčata jsme pustily na zem a pozdravily Snow.,, Nevadí ti to takhle večer?“ zeptala jsem se Snow.,, Nevadí. Stejně nemám nic na práci a dám je asi spát.“ šmikla ušima a mrsknutím ocasu naznačila vlčatům, aby ji následovaly. S Wolfy jsme se otočily a změnily si  pořadí cesty. Naše hlídka začala Močály. Docela nebezpečné obzvlášť ve tmě, ale ten hmyz se nedal ustát. Kromě žab a nějakého toho hmyzu tu nic jiného nebylo. Použily jsme i čich, ale žádný neznámý pach. Byl tu neobvyklý klid. Dál jsme šly k Bílým horám. Teď si to asi vyčítám, že jsme šly tak pozdě, protože tam byla opravdu velká zima. Všechno tu bylo také v naprostém pořádku a vzduch byl čerstvý bez jakýchkoli nových pachů.
Prošly jsme kamenitým srázem až na zem a šly směrem k menšímu lesíku, který vedl okolo Močálů. Ten jsme bez zastavení prošli a dál šli k Vlčímu hřbitovu. Ten byl z části s tvrdým povrchem a občas se objevila nějaká ta menší skála. Bylo to tu trochu strašidelné a někdy jsem si myslela, že nás pronásleduje duch Spirita. Narazily jsme na pár myšek nebo jiných zvířat, každopádně tu nebyl žádný nepřítel a vzduch byl také čistý. Další byl můj domov. Šly jsme lehkým krokem až dorazily na místo. Prošly jsme listím, které bylo okolo všech stromů a pískem, který byl okolo Tůňky. Prošly jsme oblast, ale nic nenašly. Hory Pierwany jsme prošly z těžka, ale prošly. Někde se objevil nějaký ten menší tvor, někde jsme i zahlédly pumy. Okolí bylo v pořádku. Připadalo mi, jako by si ho ty pumy hlídaly. Stopy vedly jen k potravě, takže tu nebyla ani tlapka. Dál jsme šli k Jezeru duchů a zároveň Písečným pláním. Jezero jsme prošly kolem dokola a drželi si ale odstup. Žijou tu i jiná stvoření... Prošly jsme les a prošly i okolní menší nížiny. Ty byly někdy skoro jako bažina, ale nebylo to něco extrémního. Cesta nám pomalu ubývala, ale stále jsme byly v pozoru. Stačila by jedna chvilka nepozornosti a někdo by toho mohl využít. Cesta se pomalu začala měnit v písek a tak jsme věděly, že se blížíme. Všechno tu bylo jako mrtvé. To bylo asi poprvé co jsem tu nikoho neslyšela. Bála jsem se, abychom nepotkaly členy ze smečky od Spirita. Nervózně jsem se ohlížela a zároveň kontrolovala území. Došly jsme k závěru, že dnes tu nebyly žádné problémy.