-

Nedokázal jsme už dále potlačovat své slzy. Stekly mi po čumáku na srst. Přitiskla jsem se blíž k Rimemu a zároveň i ke Cali.

Odtáhla jsem se od Hirky. Musím být silná. Nesmím plakat. V očích mě ale opět zaštípaly slzy a pár mi jich ukáplo z obličeje na kožich.

Zahlédla jsem plačící tváře, kterých mi bylo okamžitě líto.
,,Nemusíte plakat. Možná odejdu, ale neznamená to, že si mě k sobě bere Valwak. Bohové by si jistě přáli, abych vás neopustila docela." smutně jsem se pousmála na každého člena smečky. Ach, budou mi tak strašně chybět...

,,budeš nám všem hrozně moc chybět..."

Přikývla jsem

,,Jak jsem ale už říkala. Byla jsem postavena před rozcestí, a já si musela vybrat. A mou volbou bylo pomoct dalším.
Když jsem zakládala Ambodii, mým cílem bylo pomoct vlkům, kteří své smečky museli opustit. Chtěla jsem jim dát nový domov, zázemí, na kterém by se cítili dobře. To se mi, věřím že, podařilo, a jsem za to neskutečně ráda. Ale ve světě jsou další vlci, kteří se kdysi cítili stejně jako by: Přišli o všechno. O rodinu, přátele, zůstali zkrátka sami. A snad bohové si přáli, abych je já přivedla do Ambodie."

Tiše jsem Amintě oplatila úsměv, ačkoliv po mých tvářích stále stékaly slzy.

Už teď jsem měla pocit, jakobychom o Amintu přicházeli.

,,neboj střelko" utišovala jsem jí

,,neboj střelko" utišovala jsem jí

Vzpomněla jsem si na všechny krásně zážitky, které jsme s ní zažily. „Budeš mi chybět Aminto." tentokrát jsem se dokázala i pousmat, ale ne vydrželo mi to moc dlouho.

Snažila jsem se zůstat silná, ale při pohledu na truchlící členy mé smečky se mi oči mlžily též. Tolik mi budou chybět, vlčata má...

Amintina slova mě dojala. Má velké srdce.

,,mě také "

,, Mně též“

Neslyšně jsem přišla na mýtinu, v krku obrovský knedlík. Stoupla jsem si k ostatním vlkům a štíhlá jsem ocasem. Velký to smutek.

Aminty důvody dávaly smysl a bylo mi jasné, že tím udělá dobrou věc, ale můj smutek to nedokázalo zahnat.

,,I mně." zakňučela jsem potichu.

,,Soucítím s vámy.“

Lehce jsem se pousmála při Hirčině poznámce, mé ucho samozřejmě zaslechlo i ty ostatní. Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala slzy.
,,Toto bude má poslední noc ve smečce. Zítřejším ránem už nebudu Aminta, Alfa smečky Ambodie, nýbrž Aminta, Poutnice. Ráda bych ale strávila tuto poslední noc v kruhu své nejbližší rodiny, tedy mezi vámi."

Vzpomněla jsem na ten den, kdy jsem Amintu poprvé uviděla. Byla společně s Wolfy můj největší vzor a velmi jsem jí obdivovala.

A teď jsem ji obdivovala ještě víc, měla obrovskou odvahu.

,,Až ale odejdu, musí to být někdo, kdo bude smečku řídit po mě. Komu budete říkat "má Alfo"."

Amintiny slova mě dojaly. Dokonce zase vykouzlaily na krátký čas úsměv na mě tváří.

Lehce jsem pokynula Wolfy, aby si vylezla vedle mě.