Co se událo...

Za poslední zhruba 3 týdny jsem si zvykla chodit k Vlčímu hřbitovu. Mohla jsem tam strávit klidně i hodinu jenom přemýšlením. Jenže Angela a Kirck o mě začínají mít strach... Když je teď venku sníh, není moc vhodné jen tak sedět hodinu. Ale mně je to jedno. V hlavě mi víří spousty myšlenek a já si je tam vždy jakž takž urovnám. Gravity občas chodí za mnou, vždyť jsme jako jeden vlk, i když není vlk. Ale komu to vadí?
Všechny těžce zastihla tragická smrt vlčete Belly, které měli všichni moc rádi. Je to pro smečku ohromná ztráta, a hlavně ztráta Jessi. Vždyť byla její opatrovnicí! Já bych nevěděla, co bych si počala bez Angely.
S Atilou to vypadá dost bledě... Hirka je stále dost těžce zraněná, i když už se zotavuje. Já se zatím připravuji na hlídku, ale bez Hirky už to nebude ono... jsem ráda, že mi Quantima mi řekla, že bude už brzy naprosto zotavená!
Angela už je celkem dost velká, takže jí dovoluji trochu delší procházky po území. Našla si perfektní způsob lovení, takže jí to opravdu hodně jde! Ale pořád ji vidím jako to malinké vlče, které jsem našla na jedné procházce. Jako to vlče, které urputně toužilo po opatrovníkovi, po bezpečné noře a po... lásce. Každý vlk potřebuje, aby ho měl někdo rád. Mně se toho bohužel však nedostávalo už od vlčete, ale tady, v Ambodii, se mi dostalo pozornosti, takže už nejsem v tak psychicky kritickém stavu, v jakém jsem sem přišla... přišlo mi, jako bych se mým příchodem sem stala nedílnou částí smečky, jako bych tu žila odjakživa... i když to nebyla pravda...
Takovéto myšlenky se mi honí hlavou, když se nechávám šlehat větrem u Vlčího hřbitova. Je tu opravdu dost velká zima a k tomu už se začíná stmívat... budou o mně mít znovu strach. Zvednu se a naposledy vrhnu pohled na ztemnělou zemi hřbitova, otočím se a jdu k noře. Jednou, jednoho dne tu budu ležet i já... naprosto bez duše, úplně mrtvá. Dojdu k noře a zalehnu vedle Angely.
,,Dobrou noc, Angelko má."

280D