Slzy v kožichu

,,...a pak už Håwkas odlétla.” dovyprávěla tiše Střela. Chvíli jsem jen tiše seděl a vstřebával všechno, co mi řekla. Do mysli se mi však stále vtírala jediná věta: ,,Dnes v noci zemřel tvůj otec Alegro, zemřel, protože mu vlci z vlastní smečky záviděli vůdcovství.” opakoval mi jakýsi nepříjemný hlásek v hlavě stále dokola. Náhle mi to došlo. Konečně.

Zlostně jsem zavrčel. ,,Alegro, Alfa ze smečky Wikhaminel!” na lůžku jsem se napřímil, na krku se mi začaly zvedat chlupy a zaryl jsem naštvaně své drápy do přikrývek. Aniž bych si to přál, vycenil jsem tesáky, nahrbil záda a z mého hrdla se dralo další zavrčení. Střela se vyděsila, ale ani nemrkla, nepohnutě seděla na místě a dál mě sledovala.

,,Ano, přesně ten, Arco.” přitakala tiše, ale hlas se jí nezatřásl. Její slova mě paralyzovala. Mé vrčení náhle ustalo, mírně jsem sklonil hlavu a posadil se zpět na lůžko. Se smíšenými pocity jsem si olízl tlamu.

,,Promiň…” zašeptal jsem téměř neslyšně a ona na to jen přikývla.

,,Nechtěl jsem...jen...Alegro byl Alfa...mé smečky.” vysoukal jsem pomalu ze sebe, aniž bych na Střelu pohlédl.

,,V době, kdy jsem ho viděla naposledy ještě Alfou nebyl, ale stejně asi rozumím tvému rozhořčení. Musel to být krutý vůdce.” řekla mladá vlčice a já se na ni odvážil pohlédnout. Nezlobila se, byla jen moc smutná.

,,Ty přece nejsi jako tvůj otec.” snažil jsem se ji alespoň trochu povzbudit. Vadilo mi, že je smutná a navíc jsem si vyčítal, jak jsem předtím zareagoval.

,,Pocházíme ze stejné smečky, ale já si na tebe nepamatuji, kdo jsou tedy tvoji rodiče?” změnila téma Střela, ale nezdálo se, že se cítí lépe.

,,Moje matka byla bílá hlídkařka Izzy a mým otcem byl Gamma smečky. Ten zemřel, když mi byly asi dva týdny. Neměl jsem šanci ho více poznat. Od té doby si na nás ostatní vlci dovolovali, doráželi na nás a neexistoval den, kdy by si alespoň jeden ze starších vlků nenašel čas nám přidělat na těle dalších pár šrámů. Všechny tři mé sestry nakonec zraněním podlehly." Vysvětlil jsem svou situaci a chtěl jsem se alespoň pousmát, aby to nepůsobilo tak zle, ale koutky úst jsem k tomu nedokázal přinutit.

,,To je mi líto Arco." řekla mi na to jemně Střela a s upřímnou lítostí mi prohlédla do očí.

,,To nic, už je to za mnou." odvětil jsem, abych ji uklidnil, i když mi bylo nepříjemné jí takto lhát.

,, Není." Mladá vlčice se mnou nesouhlasila, jakoby vycítila, co si doopravdy myslím. Poraženecky jsem přikývl.

,, Teď jsme na tom vlastně dost podobně." řekl jsem pochmurně ,, Mně zbyla matka a tobě bratr." usmál jsem se na ni smutně. Ona na mě chvilku posmutněle hleděla a pak jí pomalu stekla jediná slza po tváři. Plakala. Neplakala kvůli svému ani mému neštěstí. Plakala zkrátka kvůli nespravedlnosti světa, která na ni dolehla. Bolelo mě se na ní jen dívat. Přišel jsem se k ní posadit a otřel jsem se jí o bok. Ona se o mě opřela a tiše vzlykala. Cítil jsem její slzy ve svém kožichu, ale zůstal jsem sedět na místě.

Po chvíli už všechny slzy vyplakala a odtáhla se. Ještě zamrkala, aby si pročistila oči od zbloudilých slz a pak tiše řekla ,,Na něco jsi zapomněl Arco." odmlčela se a já nechápal. Střela se zhluboka nadechla a tentokrát se ozvala jasným hlasem. ,,Ještě máme Ambodii a to není málo."

480D

Děkuji Alfo

Krásný příběh

Děkuju moc Lady