Nebezpečí na lovu

Když první sluneční paprsky začaly hladit krajinu, stála jsem na všech čtyřech s hlavou obrácenou k nebi před norou. Vítáni Slunce tak tomu říkám.
 O pár chvil později z útrob našeho domova uslyším kňučení Angely. Můj ranní rituál tak skončí a já vejdu do doupěte. Angela leží na boku na kožešině a patrně už vstala. Jakmile mě uvidí, hbitě vyskočí na tlapky a přátelsky začne vrtět ocáskem.
,,Copak, máš hlad?" Zeptám se jí, úplně zbytečně.
,,Ano, co bude k jídlu?" Zeptá se a vydá se za mnou, když vykročím k naší skrýši, kam ukrývám všechno maso do zásoby.
,,No, moc toho nezbylo." Oznámím lítostivým hlasem, zatímco oči upírám na půlku zajíce, nohu srnky a kus těla jelena. ,,Budeme zase muset zajít na lov." Prohlásím a vyndám z díry něco málo. To dám Angele, já dojím zajíce.
 Jakmile vlče dojí, schovám to zpět do vyhrabané díry a přehodím přes to svoji kožešinu.
 ,,Aby nám to nikdo náhodou nevzal." Vysvětlím vlčeti, které na mě upírá zvědavý pohled. ,,Však víš, Alfa o tom mluvila..." Podám vysvětlení jednodušší a vlče pochopí.
 Když je všechno v dobrém stavu, pobídnu ji a vyjdeme z doupěte ven. Jakmile jsme obě venku, rozhlédnu se okolo sebe a uvidím přicházet Kircka.
,,Hele, Kirck!" Zvolám a rozběhnu se s vlčetem v patách za vlkem. Ten nás taky zpozoruje a vyběhne nám naproti.
,,Ahoj!" Přivítá ho nadšeně Angela a poskakuje okolo nás s její společnicí liškou Annie. Za mnou také stojí můj kůň, Gravity. Jediný Kirck nemá společníka, ale očividně mu to nevadí.
,,Kam se chystáte?" Zeptá se nás vesele a podívá se na nás.
,,Jdeme na lov!" Vypískne nadšeně vlče a začne si hrát na honěnou s Annie.
,,Aha, a mohl bych se připojit?" Zeptá se a já přikývnu.
,,Tak na co čekáme?!" Znovu se ozve Angela a se svojí společnicí se proderou vpřed a začnou si hrát na honěnou.
My si spolu chvíli podíváme, ale všimnu si, že vlk se pořád dívá tím směrem a je vidět, že by si taky rád hrál.
,,Hele, vypadá to, že si chceš zaběhat. Co se přidat?" Zeptám se ho náhodou a on se na mě chvíli dívá a pak se rozběhne vpřed a na mě jenom zavolá: ,,Chyť si mě!" Ale ton si nenechám líbit a se smíchem se rozběhnu za ním, zatímco vlče a liška na nás udiveně zírají.
,,Copak, to si ani nemůžeme zahrát na honěnou?" Zeptám se, když si všimnu jejich výrazu.
,,No..." Začne, ale pak zmlkne a dá se na útěk přede mnou. Vypískne a dá se co nejrychleji na útěk. Jenže zatím se mi podaří chytnout Kircka, takže zpomalí, ale pak se zase dá do běhu, tentokrát před ním. Všichni se smějeme jako blázni a asi jsme vyplašili všechnu zvěř okolo.
 Sníh víří okolo nás a my pádíme dál, před Gravitym, který nezareagoval pohotově a dal se chytit od Angely. Jenže ten najednou zaryje nohy vší silou do sněhu a zastaví se na místě, přičemž nás všechny pokryje sprškou sněhu, který se rozvíří okolo.
,,No výborně." Odfrkne si vlk a otřepe se, jakoby právě vylezl z jezera a chtěl se osušit. Jenže já mám v ten moment jiné starosti... podívám se, proč tak najednou kůň zastavil a mé vlčí srdce mi málem vylétne až do krku.
 Zastavil kvůli... pumám! Takže Alfa měla pravdu. Jsou všude. Zatají se mi dech, ale za chvilku jsem zase v pořádku. Co teď? Co teď? Prosím, co mám udělat? Pak se mi hlavou mihne nápad a tak ho uskutečním, protože mě nic jiného v té situaci nenapadne.
,,VŠICHNI PRYČ! ANGELO, ANNIE!" Zavyju na ně, protože ještě pořád utíkají, ale špatným směrem - k pumám.
 Najednou se prostě rozběhnu a chytnu vlče mezi zuby, takže lišce nezbyde nic jiného, než nás následovat.
 Konečně všem dojde, co se děje, takže všichni míříme k noře. Jenže jakmile se ohlédnu, uvidím, že pumy nás sledují. Ne. Ne. Ne. Nesmíme jim ukázat cestu domů. Zrychlím a připojím se těsně vedle koně.
,,Gravity, vezmi si Angelu a Annie na hřbet a běž s nimi k jeskyni Hirky. Víš přece, kde je? Tak je tak vezmi, my se zbavíme pum." Procedím obtížně přes tesáky, ale kůň to evidentně pochopil. Zpomalí a já mu hodím vlče na hřbet. Pak vezmu lišku a posadím je k ní.
,,Opatrně, nesmíte spadnout." Varuju je, ale to už Gravity zrychluje a odbočuje směrem k danému místu. Snad dojedou v pořádku...
 Přinutím se přestat myslet na ně a začnu se pečlivě zaobírat úkolu, kterého se zhostím. Vyšlu pohled ke Kirckovi, který běží kousek ode mě. Přiblížím se a do ucha mu zašeptám: ,,Musíme ty pumy zastrašit a vyhnat za hranice. Jdeš se mnou?" Zeptám se a na odpověď nemusím čekat.
,,Jasně, nenechám tě v tom!" Šeptne ke mně a oba dva se naráz zastavíme a otočíme k pumám.
,,Už ani krok, tady je území smečky Ambodie!" Zavrčím směrem k nim a postavím se do bojového postoje. Pumy zpomalí a nakonec zastaví kousek před námi.
,,To víme. Myslíš, že se necháme zastrašit párečkem směšných vlků?" Zavrčí na oplátku obrovská černá puma a postaví se před svoje druhy.
,,Směšní jste spíš vy! Pokud nám tady kradete kořist, tak si mě nepřejte!" Štěkne směrem k nim Kirck a postaví se ochranitelsky přede mě.
 Jenže pumy jsou pumy a všichni známe, jaké bývají pumy... najednou se na nás bez varování vrhnou. Stihnu jenom slabě zavýt a už se ztrácím pod silným velkým tělem jedné z pum.
 Nic necítím... co se děje? Kde to jsem? Kde je Kirck, pumy a tak? Všude je černo... pomoc! Umřela jsem...? Jsem ve vlčím nebi?
,,Vypadá to vážně, utrpěla několik obrovských ran a kousanc-" vlk nebo vlčice, která mluvila, se zarazí uprostřed věty a pak řekne o hodně veselejším hlasem: ,,Ach ano, ona dýchá! Žije!" Aha, takže nejsem ve vlčím nebi. Podle hlasu těžko poznávám vlky, ale teď vlčici poznám bez problémů. Quantima! Zachránila mi život!
 Snažím se otevřít oči, ale oční víčka jako bych měla příšerně těžká. Jde to těžko, ale po chvilce se mi to podaří. Nad sebou uvidím bílou hlavu lékárnice Quantimy a rezavou hlavu Kircka. On žije? Nebo je to sen?
,,Jak se cítíš?" Zeptá se mě vlčice a já chci odpovědět, že dobře, ale nedokážu říct ani vlk. Co se to děje? Proč nemůžu mluvit?
,,Přesně, jak jsem si myslela. Nemůže mluvit. To je úplně normální, ty pumy tě zřídily pořádně, to ano. Nebýt Kircka, určitě by tě zabily. Máš štěstí, že ho máš!" Ale já chci mluvit! Mám tolik otázek! Proč to nejde? A pak mi to dojde. Kirck mi zase zachránil život. Nejraději bych mu poděkovala, ale, sakra, nejde to!
,,No, prozatím tě necháme odpočinout. Hádám, že jsi strašně utahaná." A já najednou cítím, že má pravdu. Oči se mi samy zavírají a chci strašně spát. A náhle to na mě přijde.... pozvolna, ale cítím, že usínám...


//Omlouvám se, pokud je hraní za Quantimu zakázané, ale do mého příběhu jsem to musela dát.

660D