Podivuhodný sen

Když jsem se ráno vzbudila, už mi bylo lépe než včera. Quantima okamžitě zpozorovala, že jsem otevřela oči a přišla ke mně.
,,Zkus něco říct, potřebuji vědět, jestli už můžeš mluvit," vyhrkne a upře na mě své moudré oči.
 Snažím se něco říct, ale pořád to nejde, tak jenom nešťastně zavrtím hlavou.
,,Nespěchám na tebe, nic si z toho nedělej," ozve se povzbudivým hlasem vlčice. ,,Jenom potřebuji zjistit, jak na tom jsi," pak odejde za někým jiným.
 Je tu celkem nuda, celý den budu evidentně ležet, když už ani mluvit nedokážu. A to nevím, jak dlouho tu budu muset zůstat... Moje smutné myšlenky však náhle přeruší neočekávaná návštěva. Kirck, Angela a Annie. Protože Alfa nařídila, aby vlčata nezůstávala samotná, Kirck s Angelou musí zůstávat v noře.
,,Ahooj!"Vypískne vlče, jakmile mě uvidí. ,,Šššš, tiše, nejsme tu sami," utišuje ji vlk a poté vyšle omluvný pohled ke Quantimě.
 Jenže mně se najednou začne dělat zle. Absolutně nevím, co se stalo, ale mé rány zčistajasna začnou strašně moc krvácet. Všichni tři naráz uskočí a bílá vlčice ke mně okamžitě přiběhne.
,,Omlouvám se, ale prosím abyste opustili jeskyni. Není jí očividně dobře," prohlásí a všichni, co tu byli za svými zraněnými druhy opustí jeskyni.
  Quantima přiskočí k nějaké hromádce obvazů a dalších věcí na ošetření a sněhové bílým obvazem mi ránu obváže. Podobně ošetří i ostatní a oddechne si, když uvidí, že krev už neprosakuje.
,,Absolutně nevím, co se stalo, ale tohle se mi opravdu nestává často..." zamyšleně si pro sebe řekne léčitelka a chvíli u mě ještě postojí. Než půjde.
 Znovu se mi začnou klížit oči. Pocítím, že usínám...
- Ve snu -
 Stojím neohroženě před malou skupinkou pum. Zlostně vrčím a cením své tesáky. Nebojím se jich, jsou to přeci jen pumy a ty dobře znám. Pár vteřin stojíme naproti sobě, než započne boj na život a na smrt.
 Jedna puma náhle vyskočí a svými obrovskými skoky je hned u mě. Na tohle ještě ale stačím zareagovat. Uhnu a mrštně se k ní přiblížím zezadu. Tím pádem ale nevidím ostatní pumy a to je mi osudné. Jedna se na mě vrhne a přitiskne mě k zemi tak silně, že není možnosti útěku. Ztěžka dýchám, puma ke mně nakloní svoji hlavu a zasyčí: ,,Máš nějaké poslední přání, vlčice?" Její druhové se zasmějí nepříjemným, hrubým smíchem, který si budu pamatovat snad navždy. Cítím dech té pumy, jak se její hlava přibližuje čím dál tím blíž. Chápu, co chce udělat. Prokousnout mi krční tepnu.
 Najednou však uslyším hlasité vytí. Není to vytí jednoho vlka. Je jich snad dvacet! Ohromné zvíře na mých zádech se otočí za vytím, což je chyba. Rychle se jí vysmýknu zpod obrovských tlap a zavrčím.
,,Už nikdy, nikdy se tu neukazujte!" Vyštěknu a počkám, než smečka doběhne. Přišli mi na pomoc. Tak tomu říkám záchrana v poslední chvíli! Rozprostřou se a pumy zaženou daleko za naše hranice.
,,Tak tohle jsme zvládli." Ucedím skrz zuby a dívám se za prchajícími pumami.
,,To ano, ale kdo ví, jestli zvládneme i další útoky," ozve se Kirck a švihne svým zrzavým ocasem. ,,Máš pravdu," odpovím mu, aniž bych se na něj podívala.

Trhnutím se probudím. Takže to byl jen sen, ale co kdybych takto nahlédla do budoucnosti? Copak neexistují takové sny? Matka ho jednou měla. Ve snu viděla, že naši smečku přepadne cizí smečka a za pár týdnů na naše území opravdu vtrhla. Nebo to byla jen náhoda? Ale teď musím udělat vše pro to, aby naše smečka byla v pořádku.
 Pod sebou cítím kožešinu, kterými je jeskyně vybavená, aby vlci neleželi na holé zemi. Zavrtím se a překulím se na levý bok. Uvelebím se a pak si lehnu ještě na břicho a hlavu si dám mezi přední tlapky. Už se můžu pohybovat snáz a bez bolesti. Zase na mě začíná lézt únava, přestože jsem celý den jenom ležela. Ospale se mi klíží oči, takže se tomu nebráním, hlasitě zívnu a oči zavřu. Tentokrát mě naštěstí nečeká žádný sen, jenom klid.

490D