Hrozba ve snu

Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Z hustých mraků na obloze padaly cáry deště a moje tlapky podkluzovaly po hladkých kamenech, které byly součástí úzké římsy tyčící se nad propastí. Nedokázala jsem říci, zda ten hlas, který jsem slyšela, zněl pouze v mé mysli, nebo přicházel zvenčí. Na tom mi však v tu dobu příliš nezáleželo. Jednotlivá slova jsem nerozeznávala, dokonce jsem ani nedokázala říci, jaký tvor vydává takové zvuky, ale význam jsem vnímala velice jasně. Věděla jsem, že mě cosi chce zabít. Někdo toužil po mé krvi stejně, jako já v té chvíli po záchraně.

Ani jedinkrát jsem se neohlížela a doufala, že tam někde přede mnou na mě bude čekat záchrana. Byla jsem promočená až na kost, ale chladu jsem si nevšímala. Náhle oblohu přede mnou prořízl veliký hrozivý blesk a já zaúpěla zděšením. Leknutím mi podklouzly tlapky a za znění hromu jsem se snažila najít bod, kterého bych se mohla zachytit dříve, než pode mnou bude jen temnota a já budu padat do hlubin. Stačilo jen pár okamžiků a zadní polovina mého těla visela nad propastí. Vtíravý hlas, co mě pronásledoval, byl čím dál blíž. Z posledních sil jsem se zachytila předními tlapami okraje římsy a zavyla jsem o pomoc.

,,Střelo!“ vydralo se z mého hrdla. Ten hlas, kterým jsem promluvila, však nepatřil mě, ale znala jsem ho dobře. To zjištění mě přinutilo pustit se posledního záchytného bodu. Ač jsem byla k smrti vyděšená, již jsem si uvědomovala, že ten, který teď padá do propasti, není nikdo jiný než Sparky…
Vytřeštila jsem oči zděšením a rychle oddechovala. Probudila jsem se do nastávajícího rána, kdy Rheila zrovna pomáhala Slunci vylézt nad obzor. Arco mě trochu ustaraně sledoval ze svého pelechu, ale zůstával zticha. Wolfy s Chrisem asi už odešli na lov, takže jsme tu byli jen my dva.
,,Měla jsem jen… moc zlý sen.“ Vysvětlila jsem mu s až příliš nápadným zaváháním. Z nějakého důvodu mi bylo proti srsti říkat mu „jen sen“. Arco si toho nejspíše všiml, ale jen přikývl a protáhl se. Zaváhala jsem, zda bych mu neměla o svých obavách říci, ale měla jsem strach, že mě nebude brát vážně. Přece jen, včera oslavil své druhé narozeniny a stal se tak dospělým vlkem. Bylo to zvláštní, jak ten čas rychle uběhl. Když už jsem i já vstávala a čekala jsem, že se k tématu mému snu už nevrátíme, ozval se Arco vedle mě.

,,Možná by bylo lepší, kdybys ke mně začala být konečně upřímná, Střelko.“ Leknutím jsem nadskočila. Asi mě nikdy nepřestane udivovat, jak potichu se Arco vždy dokáže připlížit. Po jeho slovech jsem zahanbeně sklopila uši a pohled stočila ke svým tlapkám.

,,Nelíbí se mi to. Ten sen mi jasně říká, že něco se Sparkym není v pořádku. Určitě potřebuje pomoci.“ Řekla jsem tichým hlasem s notnou známkou nervozity. Arco chvíli nic neříkal, až jsem měla strach, že si opravdu bude myslet, že jsem blázen, ale nakonec promluvil.

,,Věřím ti, už jednou jsi měla sen předpovídající budoucnost. Ale uvědomuješ si, že Sparkymu nemáš šanci pomoci, že ano?“ zeptal se mě Arco opatrně. Já už se chystala odevzdaně přikývnout, ale cosi mě zarazilo. Dostala jsem skvělý nápad.

,,A kdyby náhodou Wolfy přece jen připustila, že ho můžu odejít hledat, šel bys se mnou?“ zeptala jsem se ho vážně a pozorovala výraz v jeho obličeji.

,,Ty víš, že to nikdy nedovolí.“ Oponoval mi Arco. To, co řekl se mi nelíbilo. Výhružně jsem zavrčela.

,,Nevyhýbej se odpovědi Arco, šel bys se mnou?“ ptala jsem se ho znovu. On se trochu napřímil a pak vážně odpověděl.

,,Jistě že šel, Střelko, ale teď mi musíš říct, co máš v plánu.“ Dožadoval se odpovědi bílý vlček a já se trochu po jeho odpovědi uvolnila.

,,Jsem si jistá, že se to Wolfy nebude líbit, to ti nevadí?“ otázala jsem se ho s potutelným úsměvem.

,,Nic jiného od tebe ani nečekám, takže co plánuješ? Využiješ snad tvou starou známou taktiku a zkrátka utečeš? V tom máš už docela praxi.“ Zasmál se Arco, ale já jen zavrtěla hlavou.

,,Kdepak, už přece nejsem malé vlče. Vymyslela jsem něco mnohem lepšího.“ Nepřestávala jsem se usmívat.

,,Jen aby to vyšlo.“ Strachoval se Arco.

,,O to se nebojím.“

580D

Děkuji