Z mé minulosti (7. část) - konečně smečka

„Jsi odpočatá na cestu?“ zeptal se mě Portos. „Samozřejmě, po takové snídani!“ při vzpomínce na tu dobrotu jsem se neovládla a znovu se olízla. „Dobře, tak já pomalu poletím napřed, ty se mi drž, ať se neztratíš, jasné?" naklonil hlavu na stranu a zkoumavě si mne prohlížel. Pouze jsem přikývla a měla jsem radost, že mám Portose za průvodce, bez něj bych nejspíš nikam nedošla. „Tak poběž!“ zavolal za mnou, těsně před tím, než se zvedl, ze své větve.

 I když letěl, jak sám říkal pomalu a často na mne čekal, vůbec jsem mu nestačila a po nějaké době už mě tlapky sotva nesly. Ale kupodivu se kvůli tomu na mě vůbec nezlobil a naopak vypadal ve skvělé náladě. Občas, když měl přede mnou obzvlášť velký náskok, vylétl vysoko nad stromy a stoupal stále výš až se mi pomalu ztrácel v mracích, ale i přes takovou dálku ke mně dolehlo jeho veselé skřehotání.

 Kolem poledne jsme konečně zastavili a Portos slavnostně prohlásil „Tak jsme na místě. Kousek odtud přebývá jedna smečka. Není z největších, ale alespoň, máš větší šanci, že Tě do ní přijmou. “ Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděla, až po chvíli jsem ucítila pach dvou vlků, z čehož jeden byl nespíše vlče. Udělala jsem pár váhavých krůčků tím směrem a ohlédla se na Portose. „Ale uvidím Tě ještě, že ano?“ zeptala jsem se ho s obavami. „Jasně, že jo! Přece Tě nenechám na pospas těm "hrozným" vlkům!"ujistil mě se smíchem Portos.

200 darwenů

Děkuji Ami