Kanta - poprvé hlídkujeme

Bylo zatažené ráno a v tento den začalo naše první hlídkování. "Vztávat!" začala jsem vzbouzet Kokiho a Bell. Oba se protáhli a odešli z vyhřátého pelíšku. Vyšla jsem ven a naklonila svůj nos směrem k obloze. Malá vlčata se na mě udiveně koukala až jsem jim řekla:"Musíme si pospíšit bude možná pršet. " Otočila jsem se hlavou a pak i tělam k nim a přiklonila svůj čumák k Bell."Neboj se bude váš hlídat Faybell nebo nová členka Itori Nishio." Usmála jsem se na ně a šla krok vpřed. Pak jsem ale slyšela Kokiho jak něco říkal na Bell. "Pojď bude to sranda! Poznáš Střelku a Ninu! Jsou super!" odpověděl Koki a radostně kolem Bell skákal. Bell se nakonec usmála a šla s námi vpřed. Cestou jsme potkali Wolfy-chan s Ninou a Střelkou."Ahoj Wolfy!" pozdravila jsem jí s úsměvem. "Ahoj Jess! Jseš připravená na dnešní hlídkování?" zajímavě se mě zeptala. Zklopila jsem uši a podívala se na zem. "No abych pravdu řekla, trochu se bojím, že něco zkazím." odpověděla jsem nedůvěřivým hlasem. Pak jsem si ale všimla, že něco říká, a tak jsem nastavila uši a podívala se jí do očí. "Neboj, to zvládnem." odpověděla a já sem se na ní usmála. Když jsme došli na předem určené místo, Itori s Faybell už tam čekali."Ahojte všichni!" řekla jsem dvoum vlkům, kteří stáli naproti nám. Jakmile jsme se všichni pozdravili, vlčata jsme jim nechali a šli jsme na to. Při té cestě jsem si vzala háky na drápy kdyby se cokoliv mohlo stát. Poprvé jsme šli okolo Jezera duchů. Tohle místo jsem neměla moc ráda, ale pro naší smečku všechno. Obcházeli jsme všude kde se dalo, ale naštěstí jsme žádnou stopu po někom cizím nenašli. Šli jsme tedy dál. Další zastávka byl můj domov. Tady jsme našli jen naše stopi, ale i nějakých zvířat, která se tam potulovala. Důkladně jsme procházeli celé mé území. Naštěstí také nic. U hor Pierwany jsme si museli dát záležet. To víte chodit nahoru a pak dolů není zrovna něco na odpočinek. Tady jsme našli pár stop po predátorech, ale naštěstí už byli staré a vedli pryč z našeho území.po dlouhém prohlížení hor jsme dospělí k závěru, že tu naštěstí taky nikdo cizí není. Šli jsme dál k Vlčímu hřbitovu. Tam taky nebylo moc hezky. Foukal tam vítr a někdy jsem měla i halucinace. S odvahou jsme prošli celou část, ale naštěstí se tam nikdo neodvážil. Při dlouhé cestě jsme si povídali a někdy se i zasmáli. Pak nás čekalo Močály. Tady jsme slyšeli zvuky hmyzu a bylo to docela nepříjemné jednou jsme do jednoho spadli a zkončili jsme obě špinavé od hlavy k patě. "Chudák Wolfy." pomyslela jsem si. Wolfy má bílý kožíšek a bude jí to vadit. Ona se jen zasmála a očividně jí to nevadilo. Před námi byli už jen 2 zastávky písečné pláně a bílé hory. Bílé hory byli opravdu bílé. Byl zde sníh a velká zima. Nahoře ti bylo nejhorší foukal tam vítr a padal sníh. Nic jsme ne vrcholcích ani okolo hor nevyčmuchali a tak jsme šli o kousek dál. Při cestě na písečné pláně Wolfy cítila stopu. Stopa vedla až na písečné pláně. "To je divné tady stopa končí."řekla Wolfy. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikde nikdo. Najednou začal foukat vítr a mi s přimhouřenými oki koukali do prostoru."Vidíš to taky?" zeptala jsem se Wolfy."Jo, ale co to..." udiveně odpověděla. Z mlhy byl vidět neznámí bílý vlk, který nepatřil k nám."Kdo jsi?!" zeptala jsem se v silném větru neznámého vlka. Vlk ale neodpovídal, zavil a zmizel bezestopy. "Hned podej hlášení Amintě Wolfy! Já tu zůstanu kdyby se znova objevil."
Wolfy jen kívla a hned zmizela...

Supr

Děkuju Bell.

1/5

Krásné

Děkuju Nino