Kanta - boj...

Byl slunečný den a mě čekali další povinosti."Vztávat."potichu ale jistě jsem probouzela Kokiho, Helu a Bell. Než se pořádně probrali, šla jsem se připravit. Vzala jsem si háky na drápy a čekala než se proberou." Dnes uvidíme Střelku a Ninu! Joooo... "vykřikl Koki."Ano, moc se na ně těším." odpověděla Hela. V duchu jsem si říkala, že jsem se tak trochu zbláznila. "Jessiko, Jessiko. Ty tomu dáváš. Vždyť už máš na starosti 3 vlčata!" kívla jsem a pak si odpověděla:"Tři vlčata jsou dost ano to vím, další vlčata na starost si nevezmu. Ale jedno vím, nikdy je nenechám samotné bez dohledu a budu je milovat jako své vlastní." řekla jsem si a usmála se na vlčata, která právě přicházela kemě. "Můžeme vyrazit? Nemůžu se dočkat až uvidím zase Střelku." zeptala se mě Bell svým jemným hláskem."Ano."odpověděla jsem jistě Bell a vyrazili jsme směrem k Itori."Ahojte!"pozdravila jsem Itori, Wolfy-chan a ostatní malá vlčata. Hned se k sobě nahrnula a veselé okolo sebe poskakovala." Ahojky. "pozdravil mě s úsměvem. Rozloučili jsme se s vlčaty a vyrazili směrem k jezeru duchů. Jak jsem se už jednou zmínila tohle místo nesnáším. I přes to jsme tam museli jít. Byly tu stopy po nějaké Divoké zvěři, ale při práci nesmím myslet na jídlo. Prošli jsme důkladně každý koutek, ale žádná cizí stopa tu nebyla. Když jsme procházeli poslední les. Slyšeli jsme šustění v křoví. Otočili jsme se na něj a koukali co se tam dostalo. "Kdo jsi?" zeptala jsem se. Nikdo ale neodpověděl. Náhle z křoví vyběhla myš a začali jsme se smát. Čekala nás další zastávka a to můj domov. Tam nic. Jen stopy po našich vlacích, kteří mě šli navštívit. Hory Pierwany byly sice vysoké a špatně se tam hledalo, ale už jsem si pomalu začala zvykat. Na konci hory jsme našli pár stp od srn a jelenů. Někdy jsme cítily i nějaké jiné býložravce, ale nechali jsme je žít. Dále nás čekal vlčí hřbitov. Ten byl taktéž hrozivý, protože tu je spoustu duší vlků. Zvuky byly čím dál hrozivější, ale nic jsme naštěstí nenašli. Jen naše stopy když jsme tudy šli naposledy. Močály. Na tohle místo měla Wolfy špatné vzpomínky. Hrozný hmyz nás doprovázel celou cestu. Najednou jsem za cítila mrtvé zvíře. Běžely jsme s Wolfy po stopě až dorazilido písečných plání a tam uviděli mrtvého koně."Zvláštní.Nikde okolo není žádná stopa po predátorovy."pomyslela jsem si a rozhlížela se. Na písečných pláních jsme si dali záležet. Wolfy cítila stopu neznámých vlků. Běželi jsme co nám síly stačili a doběhl k bílým horám. Došli jsme na vrchol útesu a pozorovali jak se k nám blíží neznámí flek. Byl to černý vlk který měl 1 oko a vedle sebe svou smečku. Potichu jsem řekla Wolfy ať to ihned jde říct Amintě. "Copak, copak? Tvoje kamarádka tě už opustila jo?" řekl svým křivdivým hlasem. "Nevím kdo jsi, ale ihned odejdi z našeho území! Tady žijeme my! Naše smečka Ambodia!"vykřikla jsem a vyhrbila se." Oo my se ještě nepředstavili, jak neslušné.Jsme smečka Lamba a je nám jedno co ty chceš, ale my tu chcem žít!"zařval svým tvrdým hlasem. Svými háky jsem ho několikrát sekla." Sss. Vždyť jsem ti říkal, že mi je jedno co chceš! "zařval a začali jsme se prát. Měla jsem výhodu s těmi háky, ale stejně se něco stalo. Vlk do mě vrazil a oba jsme stáli poraňeni až vlk řekl:" Nikdy, nikdy si semnou nezahrávej! Odteď bude tohle území naše a ty se vrať domů!"zařval na mě, ale v tom se stal zázrak. Aminta a ostatní členi smečky mě předešli." Ne! "řekla Aminta svým hlasem." Podívejme, to je vaše Alfa?"začal se jí smát do obličeje." Taková bezbranná vlčice má být... Alfa? "začala se smát celá smečka." Ambodia má silné a mladé vlky. Tohle je naše území a já jsem Aminta, Alfa Ambodie. Chrání jí jako svojí rodinu a také jí nadále budu chránit."ravrčela, podívala se vlkovi do očí a svou mocnou magií ho odehnala z našeho území. Pak se otočila na mě a zeptala se mě:" jsi vpořádku? "a já odpověděla:" Ano jsem, jen mám drobné ranky na těle. Kdyby jste nepřišli asi bych to sama nezvládla. "Poděkovala jsem a šli jsme všichni domů. Doma jsem si ránu ošetřila obkladem a už to bylo vpořádku.

Velmi zajímavé, 2/5