Spolu až na věky

Uběhlo už pár dní od pokecu s Lady Snow. Od té doby se nic moc nezměnilo. Ráno jsem vstala a vydala se lovit. Vítr hrál svojí píseň v korunách stromů a voda v řece tiše šuměla, jak naráželela do kamenů. Někde v dálce zakrákal jakýsi pták. Nejspíš Kuro. Došla jsme až k louce Bohů, která byla zahalená v mlze a trávu zdobily malé perličky rosy. Krásné místo. Chtěla jsem jít ještě kousek dál, když jsem mezi stromy postřehla temnou siluetu. Vítr vál ode mě. Opatrně, pomocí magie, jsem ho donutila vát ke mně, abych podle pachu zjistila o koho jde. Mohl to být člen smečky. Černý stín se pohl. Oddychla jsem si. Byl to jen Rime. Asi se vydal za mnou nebo je to jen náhoda. Vydala jsem se k němu. Rime mi vyšel na proti. Střetli jsme se u prostřet louky. Usmál se. „Dobré ráno Hirko." pozdravil mě. „Dobré ráno Rime." oplatila jsem mu vřelí úsměv. „Víš, chtěl bych ti něco říct." odmlčel se a já naslouchala jeho medovému hlasu. „Hodně jsem o nás přemýšlel a nevidím jiné východisko než tohle.". Mráz mi přejel po zádech. Snad nechce odejít. V jeho tváří se zračila jistota a odhodlanost, což mě děsilo ještě víc. „Jsme spolu už nějakou dobu a chtěl bych, abychom takhle žili spolu šťastně až na věky." jeho oči výslovně prosili o mé ano. Nejdřív mě zaplavila radost, ale pak ji vystřídaly pochyby. Chtěla jsem čas, i když nevím na co? Stačilo přece říct to jediné slůvko. „P-promiň, víš já..." nemohla jsem to ze sebe dostat. Nechtěla jsem ho ranit. „Chceš čas." odtušil. Oči mu zalil smutek. Otočil se a tiše bez jediného slova odešel. Chtěla jsem něco říct, ale uvnitř jsme tušila, že jsme to zvorala. Rozběhla jsem se pryč.

Slzy se mi vedraly do očí. Oslepily mě. Zakopla jsme o něco na zemi a zhroutila jsme se do bláta. Nohy mě nechtěly poslouchat. Slané slzy mi stékaly po špinavém kožichu dolů do bahna. Nedokázala jsme pochopit vlastní záměry. Co jsem získala tím, že jsme ho odmítla, že jsme chtěla čas?! Bylo to tak náhle. Už dávno jsme ho přestala vnímat jako kamaráda, který mi splácí dluh, protože jsme mu zachránila život. Co kdybych ho kdysi nechala umřít? Co kdyby mě nezachráníl před pumou? Co kdybych nepožádala Amintu o jeho záchranu? Strach, smutak i zlost mě zaplavovaly. Trhaly mou duši na kousíčky. Otázky, na které nikdo neznal odpověď, mě utapěli v bolestech, až jsme samým vyčerpáním usnula uprostřed kaluže s blátem. Přála jsme si, abych se nikdy neprobudila, abych se nikdy nenarodila. Takhle bolela láska...

...

Probrala jsme se. Hlava mi třeštěla jako by mě do ní někdo tvrdě uhodil. Pomalu se mi začaly vracet vzpomínky z rána. Jak dlouho jsme asi spala? Sluneční vlk se pomalu skláněl nad obzorem. Prospala jsem téměř celý den v kaluži. Podívala jsem se pro změnu pod sebe. Bahno bylo už dávno pryč, slunce ho vysušilo. Jen můj kožich dokazoval, že tu nějaké bylo. Potřebovala jsem se někomu svěřit. Někomu, kdo mě pochopí. Napadla mě Aminta, ale nechtěla jsem ji zatěžovat takovými malichernostmi, jako je můj vztah s Rimem. Wolfy a Jessi mají svých starostí víc než dost. Napadlo mě ještě pár jmen, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě pochopí. Jestli mě vůbec někdo dokáže pochopit. Quantima. Jediný vlk, který dokáže vyléčit jakoukoliv nemoc nebo zranění. Snad mi pomůže i tentokrát. Zvedla jsme se a otřepala jsem se. Při pohledu na můj kožich jsem se rozhodla, že se určitě půjdu první umýt.

Umytá a čistá jsme se vydala k Quantimě. Zastihla jsem ji ještě na tržišti, když se chystala odejít. „Quantimo!" zavolala jsme na ni. Ohlédla se. „Ano Hirko?" zeptala se mě. „Chtěla bych od tebe pomoct." sklopila jsem zrak k zemi. „Smím se zeptat s čím?". „Dokážeš vyléčit smutné  srdce ještě smutnějšímu vlkovi?" zeptala jsem se. „Můžu to zkusit, ale jen když mi řekneš o co jde." usmála se. Přikývla jsme a začala ji vyprávět celý svůj příběh. V některých částí mě začalo bodat u srdce. „Je to jednoduché." usmála se Quantima, když jsem skončila s vyprávěním. „Omluvíš se mu a odpovíš mu na jeho otázku.". Opravdu mi bylo o něco líp. Možná to bylo tím bylinkovým čajem, co mi Quantima uvařila. Nebo tím, že jsme se mohla někomu svěřit. „Mužem se teda těšit na svátky Murienne?" poškadlila mě Quantima. „Určitě." odpověděla jsme ji se zářivým úsměvem. Poděkovala jsem ji za radu a odešla jsme napravit své chyby.

Doběhla jsem k jeskyni. Vlčata lovila malé hlodavce na mýtině před jeskyní. Kuro se Stephanem na ně z povzdálí dohlíželi. Pozdravila jsem je a pokračovala do jeskyně. Očima jsem hledala Rimeho, ale on tam nebyl. Napadlo mě, že by mohl ještě být u jezera zamilovaných. Bez váhání jsem se rozběhla k jezeru. Rime stál na kameni a pozoroval šumící vodu. Tiše jsem se k němu ze zadu přikradla, abych ho překvapila. „Chceš se mnou trávit čas po zbytek našich životů?" opatrně jsem se zeptala. Snažila jsem se, aby můj hlas nezněl roztřepaně, ale sem tam zakolísal. Rime se ke mně otočil. Jeho kamennou tvář náhle rozehřál úsměv. „Ano." šibalsky se úšklíbl. Musela jsem se tomu zasmát. Přišel až ke mně a olízl mi čumák. Mezitím se setmělo a nad jezerem začaly létat světlušky. Měsíc se sklaněl  nízko nad zemí obklopený stromy. Schoulila jsem se k Rimemu. On obtočil svůj ocas okolo nás obou. Leželi jsme tam jeden opřebý o druhého a dívali se na hvězdné nebe. Bylo to jako poprvé, ale zároveň tak rozdílné. „Padá hvězda! Přej si něco Hirko." pobídl mě Rime. Zavřela jsem oči a přála jsem si to jediné, co mě teď napadalo. „Co sis přála?" zvědavě mě pozoroval. „To se neříká, jinak se to nesplní." věnovala jsem mu dlouhý zamilovaný pohled. Usmál se. Přišel na to co jsem si přála...

410D má Gamo

Děkuju má Alfo ♡

Nemáš zač, jen prosím omluv mě na skupině, že tam do pozítří nebudu aktivní

Dobře