Čas mrazu a hladu

Bylo něco před polednem a z nebe se snášela jedna vločka za druhou. Na zemi ležela sněhu už pěkná vrstva, ale někdo tam nahoře si asi myslel, že to ještě nestačí.
Seděla jsem ve vchodu do naší jeskyně, dokud jsem se neodhodlala vyběhnout ven a pochytat do tlamičky pár vloček, které se mi záhy rozpustily na jazyku. Nevím proč mi tyhle malé létající kousíčky sněhu tak chutnají, ale podle všeho v tom nejsem sama a na vločkách si prý pochutnává každé správné vlče. Byla jsem ráda, že mi na zimu vyrostl pořádný kožíšek, který měl za úkol chránit mé tělo před mrazem, což se mu dařilo výborně. Zato mé tlapky si v takové zimě příliš rady nevěděly. Zvláště teď s takovým množstvím sněhu jim obyčejná chůze dělala potíže. Když vlče jako já jednou tlapkou stoupne na sníh, je ještě vše v pořádku. Jakmile se však osmělí a k té první přidá i druhou tlapku, přenese na ně nevědomky větší váhu, než kterou je schopen sníh unést a rázem se propadá do hlubin, ze kterých se s mou velikostí opravdu špatně vylézá. Ze začátku to byla i zábava, ale pokud máte v tak hlubokém sněhu následovat některého z dospělých vlků, kteří díky své velikosti s takovými překážkami do styku nepřijdou, může to být dosti na obtíž. Navíc se s tím pojí i další problémy. V některé dny hřeje sluníčko mnohem víc než jindy a sníh začíná tát a ubývat. Slyšela jsem o tom, že se tomu říká obleva. Každopádně pro můj kožíšek je to něco strašného, jakmile ujdu jen pár krůčku tajícím sněhem, v kožíšku se mi nalepí kousky tajícího sněhu a ledu, až se skoro divím, že s takovou zátěží vůbec dokážu chodit. Portos pochopitelně takové problémy vůbec nemá a musím říct, že mu tuhle výhodu opravdu závidím, ale snažím se to na sobě nenechat znát, protože vím, jaká je závist zlá vlastnost. I když mám stejně takové tušení, že Portos o tom dávno ví. Ale aspoň, že poslední dobou žádná taková obleva nenastala, ba naopak, zdá se, že se stále zchlazuje.

,,Je to špatné Wolfy, má Alfo. Zvěře je čím dál méně a tam, kde nějaká je, se scházejí divoké šelmy, které také po kořisti prahnou. Sama jsem se setkala už se dvěma vlky - tuláky, kteří by se za normálních okolností naší smečce obloukem vyhnuli, ale teď je hlad zahnal až za naše hranice a mají dost kuráže na to, aby se přikradli až k našim doupatům s myšlenkou, že by snad ukradli něco z našich zásob." zlostně zavrčela Jessi, Omrikon naší smečky.
,,To se mi vůbec nelíbí. V zimě vždy bývá méně kořisti, ale i já mám poslední dobou problémy něco ulovit. Jak to zatím vypadá s vašimi zásobami?" otázala se vážně bílá vlčice a já obě dvě s narůstajícím zájmem sledovala. Věděla jsem, jak se informovanost cení.
,,Zatím to zvládáme, ale jestli to takhle půjde dál, tak nevím, nevím. Od Hirky a Lady Snow jsem slyšela, že jsou na tom hodně podobně. Navíc prý Lady byla svědkem toho, že se ke kořisti do nížin stěhují i pumy - prý jednu viděla při lovu a vypadala opravdu hladově." sdělovala Jessi zprávy své Alfě.
,,Zdá se, že bude potřeba provést pár zásadních opatření. Na jednu pumu jsem také nedávno natrefila." při té zmínce se Wolfina srst na krku trochu naježila, ale brzy se opět zklidnila a pokračovala dál.
,,Pokud se v okolí potulují pumy a jiné nebezpečné šelmy, bylo by dobré lépe chránit naše mláďata, která by se mohla stát pro takového predátora snadnou kořistí. Troufám si však říct, že je zde i nebezpečí pro dospělé vlky, musíme o tom hlavně informovat smečku, informovanost je velmi důležitá." řekla má opatrovnice, jakoby mi vyděla do hlavy a odtamtud mi ukradla mou myšlenku.
Jessi přikývla, protože rozuměla Wolfiným obavám.
,,Děkuji Jessi, že jsi mi takto pohotově přišla vše sdělit, mám tak aspoň přehled. Dávej na sebe pozor a šťastnou cestu." rozloučila se Wolfy s Jessi a s chmurnou tváří se otočila ke mně.
,,Slyšela jsi to Střelko, že ano?" tázala se mě vlídně, jako bych byla sotva narozené vlčátko. Přikývla jsem, protože mi ani slůvko neuniklo.
,,A rozumíš tomu, co to pro nás všechny znamená?" nadále v každém slově použije ten mateřský tón. Přikývla jsem podruhé.
,,Víš, já bych udělala cokoliv, aby se má vlčata měla dobře, ale jsou chvíle, kdy toho příliš udělat nemohu. Nechci, abys hladověla, Střelko. A nechci, abys byla vystavena nebezpečí, rozumíš mi?" Wolfy se ke mně skrčí tak, aby se mi mohla dívat přímo do očí.
,,Ano Wolfy, rozumím ti a nic ti nevyčítám, opravdu." Usměji se na svou opatrovnici.
,,Ty jsi zlatíčko." olízne mi ouško nejdůležitější vlčice mého prozatímního života a přitulí se ke mně.

570D

Juj, děkuji Wolfy