Smrtonosný sen

Ležela jsem na břiše v našem doupěti. Pravou přední packu jsem měla přehozenou přes levou a tiše s úsměvem na tváři jsem pozorovala své sourozence, jak si spokojeně hrají. Keysy čenichala kolem, zatímco Sandra se aktivně zapojovala do hravých soubojů s Dragem, Silverem a Sparkym. Dnes zde Sparky chyběl, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Já byla na hraní si s nimi příliš drobná a při podobných záležitostech jsem byla bez šance.

Náhle obloha potemněla a do našeho doupěte z venku přicházel hustý černý dým. Vyděšeně jsem vyskočila na tlapky a rozhlédla se po svých sourozencích, avšak ti si toho tmavého kouře vůbec nevšímali. Dým se nejprve po tenkých pramíncích proplétal mezi námi, ale pak zesílil a jako had škrtič se začal obtáčet kolem mých sourozenců. Jejich tváře postupně ztmavly, zorničky se jim rozšířily a duhovky změnily barvu z šedé, zelené či hnědé na temně rudou.

Jako první se ke mně přiblížila Sandra. ,,No tak, drahá sestřičko, ty si s námi nepůjdeš hrát?” tázala se mě hlasem, který velmi nápadně připomínal hadí syčení. Nejprve jsem strnula hrůzou a po chvíli začala pomalu ustupovat směrem vzad. Sandra však šla stejným tempem jako já kupředu a vedle ní se vynořil druhý z mých sourozenců. Drago.

,,Snad se nebojíš s námi poměřit své síly?” zasyčel černý vlček. Měla jsem obrovský strach a snad abych ošálila svůj zmatený mozeček, snažila jsem se zavřít oči. Ale co to? Nešlo to!

,,Z nás nemusíš mít strach.” zavrněla mi do ouška Keysy, která se ke mně připlížila z prava.

,,Co se vám stalo? Proč jste takoví? Nechte toho!” kňučela jsem, když jsem se zády dotkla stěny jeskyně a věděla jsem, že jsem v pasti. Na má slova se čtyři z mých sourozenců hlasitě a zlomyslně rozesmálo. Jediný Sparky zůstal zticha

,,To kvůli tobě, protože to tys zavinila naši smrt.” zavrčel na mě nenávistně Silver. Na to dovnitř vešel obrovský černý vlk se zlýma očima. Můj otec.

,,Copak vlčata? Nechcete mi snad říct, že si s vámi vaše malá sestřička nechce hrát?" zavrčel Beta naší smečky rozzlobeně.

,,To abych se na to podíval!” vykřikl můj otec Alegro a jeho obrovitá tlapa mě rázem připoutala k zemi…

Probudila jsem se v jeskyni, vedle mé opatrovnice Wolfy. Byla jsem zpocená, přerývaně jsem dýchala a packy se mi třásly.

Nedopatřením se mi bohužel povedlo probrat Wolfy ze sna.

,,Copak se děje Střelko? Nemůžeš spát?” tázala se mě polohlasem bílá vlčice.

,,Zdál se mi zlý sen.” zakňučela jsem potichu v odpověď. Na to se Wolfy trochu zamračila.

,,Už zase?” nechápala. ,,Netrápí tě něco?” ptala se mě starostlivě a já jen sklopila hlavu. Moc dobře jsem věděla o co jde.

,,Víš, co k nám přišel Arco nemůžu přestat myslet n-na…” zadrhl se mi hlas a znovu jsem sklopila pohled směrem ke svým tlapkám.

,,No tak, neboj se, řekni mi to.” šeptala mi Wolfy do ouška.

,,Pořád se mi do myšlenek vtírá má minulá rodina.” zašeptala jsem provinile. Na to má opatrovnice nic neřekla, jen ke mě tiše došla, aby nevzbudila Chrise a něžně se ke mně přitulila. O tomhle tématu toho ode mě už věděla dost.

,,Netrap se tím Střelko, je to už daleko za tebou. Teď jsi tady s námi a všichni tě tady mají rádi. Za chvíli začne svítat, tak pojď ke mně do pelíšku, ať se ještě trochu vyspíš.” konejšila mě Wolfy. Souhlasila jsem, i když jsem si byla jistá, že už neusnu. Zachumlala jsem se do kožešiny a se zavřenýma očima vyčkávala, až uslyším Wolfino pravidelné oddechování.

Pak jsem se potichu zvedla a namířila si to k východu z jeskyně. Našlapoval jsem měkce a skoro jsem nedýchala. Nad horami Pierwanami už se objevovaly první sluneční paprsky. Posadila jsem se na kraji naší jeskyně a sledovala to barevné představení. Bílá, žlutá a oranžová začaly přeměňovat tmavě modrou až černou oblohu na růžovou a fialovou. Bylo to překrásné, ale něco na tom jakoby mě nutilo smutnit a měla jsem sevřený žaludek. Jakoby přes okolní svět kdosi přehodil barevný závoj spletený ze smutku.

Najednou se ve světle vycházejícího slunce objevila jakási černá silueta. Přimhouřila jsem oči, abych ji lépe viděla, ale na takovou dálku jsem nedokázala rozpoznat o co jde.

Temný stín se stále přibližoval, a tak jsem po nějaké době dokázala rozeznat jednotlivá máchnutí křídel černé labutě. Byla to služebnice smrti. Nad tíhou tohoto zjištění jsem sklonila hlavu a už jen čekala, až Håwkas přistane u mě.

Dočkala jsem se brzy.

,, Střelo, vlče ze smečky Ambodie," oslovila mě černá labuť. Odvážila jsem se jí pohlédnout do očí.

,,Ano Håwkas?"odpověděla jsem jí aniž by se mi byť jen nepatrně zatřásl hlas.

,, Dnes v noci zemřel tvůj otec Alegro, tvá matka Rita a též s nimi opustila tento svět tvá sestra Sandra, Keysy a bratři Drago a Silver. Byli zabiti vlky z vlastní smečky, kteří tvému otci záviděli vůdcovství. Zemřeli ve spánku, nebo jen krátce po probuzení." sdělila mi Håwkas vážným hlasem. V jejích očích se nezračil soucit, pouze soustředěnost na svůj smutný úkol. Potom, co dozněla její slova jsem si něco uvědomila.

,,Sparky... On zůstal naživu. Co je s ním?" Tázala jsem se polohlasem služebnice smrti.

,, Ano, tvůj bratr Sparky nezemřel a stejně jako tebe ho dnes přijdu navštívit." Přikývla na souhlas, ale víc neřekla. Dobře jsem věděla, že si s nikým jen tak nepovídá a tak jsem se přemohla a další otázky jsem si nechala pro sebe. Černá labuť pohlédla vzhůru.

,,Sbohem Střelo. Abhîar." Rozloučila se se mnou Håwkas, rozepnula křídla a vznesla se k obloze.

Úžasné. Nabíhala mi husí kůže. 650D

Páni, tak to to splnilo svůj účel a děkuji Wolfy.