Co si počít s nezbedníky?

Dnes je velice speciální den. Tím speciálním nemyslím to krásné jarní počasí, které naši smečku obklopilo, ale fakt, že Quantima rozhodla, že je Arco už připravený se přestěhovat do naší útulné jeskyně. Wolfy si už před pár dny vyslechla jeho neveselý příběh a souhlasila s tím, že se stane jeho opatrovnicí, ačkoliv měla zprvu trochu obavy z jeho psychického stavu. Ale zdá se, že v posledních dnech se to jen zlepšuje. Možná za to můžou ty první jarní sluneční paprsky.

,,Ahoj Arco! Jsi připravený na cestu do svého nového domova?” usmívala jsem se od ucha k uchu a nadšeně se pohupovala na tlapkách. Arco už na nás čekal před Quantiminým doupětem a vrtěl ocáskem.

,,Víc než jen to!” štěkl zvesela bílý vlček a na důkaz toho, že mluví pravdu se proběhl po travnaté mýtině a s přehledem kličkoval mezi zbytky sněhu a většími kameny. Jeho dobrá nálada mě potěšila a brzy jsem se nechala strhnout a rozeběhla se za ním. Debatující Wolfy s Quantimou jsem si už dávno přestala všímat a místo toho si dala záležet na tom, abych se co nejrychleji dostala k Arcovi. On si však mého záměru brzy všiml a ještě zrychlil. Věděla jsem, že ho takto nemám šanci dostihnout a rozhodla se na něj vyzrát jinak. Ještě chvíli jsem ho nechala, aby si užíval svého vedení a pak mu šikovně naběhla zleva. Měla jsem to dokonale vypočítané a jakmile si všiml, jak se k němu ze strany přiblížila, naskočil mu na tváři velmi pro mě velice uspokojivý zaskočený výraz.

,,Tak jsem tě dohnala.” šťouchla jsem do něj pobaveně čumákem za běhu. Arco mi úsměv oplatil, ale bylo v něm cosi...zákeřného! Možná čekal, že si toho nevšimnu, ale to se tedy spletl. Poznala jsem dobře, že se jen tak lehce přemoci nedá a změnila směr dřív, než mi stačil “babu” vrátit.

,,No počkej, však já tě chytím!” zavolal za mnou bílý vlček naoko naštvaně, když jsem od něj utíkala pryč…
Přes den jsme se s Arcem pořádně prohnali, ale večer, když jsme už měli dávno spát, jsme si vůbec unavení nepřipadali. Arco u nás byl poprvé, takže jsme pochopitelně museli prošmejdit každičký kout našeho doupěte a přichystat mu pěkný pelíšek. To se pak přece nemůže jít spát jako obvykle, že? Wolfy s Chrisem tento názor nepodporovali. Nakonec se jim podařilo zahnat nás do pelíšků s tím, že nám Wolfy zazpívá na dobrou noc. To se mně s Arcem líbilo a tak jsme se téměř bez protestů zachumlali do našich postýlek.

V jeskyni byla už docela tma, ačkoliv my jsme ve tmě viděli díky našim vlčím smyslům celkem dobře. Chris si lehl kousek od nás a stejně jako já s Arcem čekal na Wolfin zpěv. Wolfy se pohodlně usadila a usmála se.

“Zazpívám vám píseň o dvou sourozencích, kteří byli stejně nezbední jako vy dva…” pronesla jemným hlasem do ticha blížící se noci, nadechla se a dala se do zpěvu.

Kdysi to byla malá vlčata,
která se velkým vlkům smála,
za jejich hříchy čekala je odplata,
kdyby tak dříve o výchovu stála.

Každý den kousky zlé prováděli
a mnoho vlků bylo proti nim,
když kradli, lhali a podváděli.
Vtom nad nimi se zjevil temný stín.

To Valwak, vlčí bůh podsvětí,
rozhodl se věc tu uzavřít,
seslal na ty dva vlky prokletí,
ať nemusí se s nimi dále dřít.

Tak mezi mraky Rheila paprsek svůj spouští,
na zem, kde mladí vlci skotačí.
Tím sluníčkem sněhu kupy rozpouští,
na všechno sama ovšem nestačí.

Její bratr Rhanorr za noci,
nechává vlčata spát,
každému od únavy pomoci,
ať v noci se děje to, co má se stát.

Tak každý den tenhle bratr se sestrou,
minou se jen o pár vteřin.
Na věky zakleti vždy zůstanou,
jen pojď už spát do vlastních peřin.

Wolfy dozpívala poslední verše ukolébavky a když spatřila mě i Arca, jak usínáme, musela se usmát. A tolik řečí od nás si musela vyslechnout o tom, že nejsme unavení…

To je roztomiloušký <3 690D

Děkuju moc má Alfo