Jména pro vlčata

Každým dnem se moje bříško zvětšuje, ale pro zatím mi to nedělá problémy. Jediné, co mě tak trochu štve je, že ti dva mi pořád pomáhají. Nebylo by na tom nic špatného, kdyby to tak nepřeháněli. Teda zejména můj mladší bráška Rick, protože on narozdíl od Rimeho mojí prosbě o tom, že se mi nemají do všeho montovat, nevyhověl. Měl by si už taky najít nějakou partnerku, kterou by obskakoval, když ho tak baví. Jenže s ním je to těžké. Pořád se chová jako malé štěně, které si nenechá nic vysvětlit. A ano, stále bydlí u nás v jeskyni, což mě celkem už štve. Zadívala jsem se do průzračné vody Jezera zamilovaných a dál se probírala svými myšlenkami, když si ke mně někdo přisedl. Zvedla jsem hlavu. „Ahoj Hirko." olízl mi čumák Rime. „Ahoj, co ty tady?" usmála jsem se na něj. „Přišel jsem za tebou." oplatil mi úsměv. Bezeslov jsem se o něj opřela a pozorovala horizont. „Víš..." začala jsem trochu nejistě. „No?" podíval se na mě Rime. „...Včera jsme se s Arcem bavili jestli už víme kolik budeme mít vlčat a já vůbec netuším jaká bych jim měla dát jména." na tváři mi objevil trochu rozpačitý výraz. „To je velice složitá otázka." uznale pokynul hlavou, ale hned nato se pobaveně rozesmál. „Hej, já to myslím vážně!" zavrčel jsem na něj naštvaně. Obvykle mi nevadí, když se snaží zlehčovat situace, ale teď se to zrovna nehodí. „Promiň krásko." krátce přiložil svůj čumák k mému čelu. „Odpuštěno." zářivě jsem se usmála. „Děkuju, že jsi mě ušetřila." znovu za vtipkoval, ale tenkrát jsem se zasmála i já. Po chvíli jsem vstala. „Budu muset ještě něco zařídit." usmála jsem se na Rimeho. „Mám se o tebe bát? Vždycky, když někam jdeš, tak to skončí soubojem." podíval se na mě starostlivě, i když bych řekla, že si opět a zase dělal jen srandu. „Neboj se, do žádných bojů se pouštět nebu." usmála jsem se. „Slibuješ?". „Ano slibuju." zapřisáhla jsem mu se smíchem. „Jen aby." zamračil se z legrace. „Jojo." odpověděla jsem mu ještě než jsem zmizela v houští.

Pohodový tempem jsem se vydala přes les. V korunách stromů veselé vyzpěvovali ptáčci. Rheila mě hřála do zad a srst mi rozčechrával jemný vánek. Dorazila jsem až na Travnaté  pláně, které byly posety tisíci druhý květin. Očima jsem vyhledala jeden z posledních rozkvetlých keřů zlatice. Došla jsem k němu a zuby urvala dvě větvičky. Už je celkem pozdě na zlatý déšť, tak spíš místo jasně žluté nabíral zelenou barvu, ale to snad nevadí. Pak jsem na louce ještě posbírala kytici rozkvetlých sedmikrásek, které díky bohu kvetou skoro celý rok. S květinami v tlamě jsem si to na mířila přímo k Tůňce. Prošla jsem vysokým rákosím k bahnitému břehu. Postavila jsem se na plochý kámen vedle vrby. Voda tu byla čístá a průzračná jako vždy. Pokud to dobře počítám jsem, březí už skoro 67 dní. Za tu dobu jsem bohyni Cassandře donesla už pár kytic a modlila se, aby má vlčata byly v pořádku, tak jako dneska. Hodila jsem na vodní hladinu kytici pro Zappru a zvedla hlavu k nebi. „Milá bohyně Zappro, žádám tě, aby má budoucí vlčata byla zdravá a silná." pronesla jsem znovu směrem ke květům, které plavaly na vodě. Jeden po druhém, se rozplynuly. Zůstala jsem stát na břehu. Teď mě trápí už jen jediné, jména pro ty moje maličké. Trochu mě začalo pobolívat břicho. Musela jsem si lehnout. „Že by?" zamulala jsem nahlas. Ne, zase mě jen kopali. Ještě se nenarodili a už se hádají. To bude teda zábava je vychovávat. Usmála jsem se. Po chvilce jsem se zase zvedla a dala se na cestu zpět k jeskyni. Cestou jsem ještě přemýšlela nad jmény. Určitě se jedno bude jmenovat Back a pak Tia je hezké jméno, které mi navrhla Cali. Jenže tím jsem skončila.