Dál už sami

Arco:
Ani jsem si nestihl uvědomit, že jsem šel včerejšího večera spát, když jsem náhle ucítil, jak mým tělem kdosi zacloumal. S leknutím jsem otevřel oči dokořán a vyskočil na všechny čtyři, pro případ, že by nám snad hrozilo nebezpečí. Zjistil jsem, že je ještě docela tma, a tak mi trvalo pár vteřin, než jsem dokázal zaostřit na toho, kdo mě to probudil ze sna.

,,No to je dost, musíme se sbalit na cestu.” zavrtěl hlavou Witann, ale na tváři mu pohrával letmý úsměv, ostatně jako vždy. Po mé pravé tlapce se ze spánku probírala i Střela a s očima přimhouřenýma jako kočka se protahovala. Bylo na ní až moc nápadně vidět, že by dala téměř cokoliv za to, aby mohla zůstat ještě chvíli spát. Věnoval jsem jí kratičký pobavený úsměv, načež mě ona propálila nenávistným pohledem. V duchu jsem se tomu musel zasmát a pak jsem šel raději pomoci Witannovi s kožešinami.

Měli jsme již vše sbaleno, když dovnitř jeskyně vlétl Portos.

,,Vypadá to dobře, v nejbližším okolí se nenachází žádné hlídky a pokud si pospíšíme, možná ještě stihneme cestou ulovit nějakou menší snídani.” hlásil luňák s hlavou důležitě zdviženou.

,,Výborně, nebudeme tedy otálet.” pokýval hlavou obchodník a s vakem přehozeným přes hřbet se vydal ven z jeskyně. Bylo chladné ráno, a tak mi chvíli trvalo, než se mi podařilo prohřát svaly. Na východní straně oblohy se však v mlžném oparu již chvílemi objevovalo slunce. Prodíral jsem se houštinami zpět k obchodnické stezce a přitom před sebou pozoroval Střelin tmavo šedý kožich, proplétající se mezi křovisky.

Než jsme se vydali na cestu, ještě jsme se porozhlédli po nějakém menším úlovku na posilněnou. Nakonec jsme tedy snídali dva mladé zajíce, kteří se toho rána trochu lehkomyslně vyhřívali u svých doupat. Najezení jsme se vydali k hranicím naší bývalé smečky.

K mému překvapení jsme tam dorazili velmi brzy a jakmile jsem ucítil pachové značky smečky Wikhaminel, nejprve mě napadlo, že jsem se určitě musel splést. Ale skutečně, byli jsme na místě. S tímhle pachem se v mé mysli začaly na povrch drát některé ne zrovna hezké vzpomínky. Před očima mi náhle potemnělo a se zježenou srstí na krku jsem ustoupil o dva kroky zpátky. Ne, tuhle scénu jsem znova vidět nechtěl… Stačilo mi pár vteřin, aby se mi srst znovu vrátila k tělu a můj dech se uklidnil. V duchu jsem si vynadal za tak nepřiměřenou reakci a oklepal jsem se, jako bych tím od sebe mohl odehnat všechny ty vzpomínky.

Střela se zdála být také trochu strnulá, možná ji ale jen vyděsila myšlenka, že od tohoto místa už budeme muset jít sami.

,,V pořádku?” zeptal jsem se jí projistotu. Ona jen němě přikývla.

,,Upřímně nemám dobrý pocit z toho, že bych vás tam měl pustit samotné,” ozval se Witann stojící pár kroků od nás.

,,Nemusíš si o nás dělat starosti, Witanne. Dáme na sebe pozor.” řekla Střela prostě, když se probrala z té strnulosti a povzbudivě se na něj usmála.

,,Vím, že bych vám tam stejně nebyl zrovna nápomocný, je pro vás bezpečnější, když tam vejdete jako menší nenápadnější skupina.” Z Witannových slov jsem měl pocit, jakoby se snažil uchlácholit sám sebe, a tak jsem jen souhlasně přikyvoval.

,,Je čas,” promluvila Střela polohlasem, zatímco sledovala sluneční koutouč, který už byl přece jen nějaký ten kus nad obzorem.

,,Jistě, máš pravdu Střelko, už bych měl jít.” řekl Witann a smutně se na ni pousmál.

,,Tak buďte hlavně opatrní a nezdržujte se tam příliš dlouho,” Witann se odmlčel, jakoby váhal, jestli má ještě něco dodat nebo ne.

,,Tak ať nad vámi Valwak bdí,” rozloučil se s námi nakonec obchodník a s mírným pousmáním se od nás otočil a stačilo mu pouhých pár vteřin, aby nám stihl zmizet mezi stromy.

Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. Portos seděl na větvi nejbližšího modřínu zatímco Střela ještě chvilku sledovala místo, kde nám zmizel Witann z dohledu. Pak zatřepala hlavou a otočila se ke mně s mírným pousmáním.

,,Je čas,” zopakoval jsem slova, která Střela vyslovila jen před pár minutami. Ona je odměnila souhlasným přikývnutím a čumákem ukázala na blízkou kaluž. Bez váhání jsem svůj bílý kožíšek vyválel v blátivé louži a stejně tak učinila i Střela. Pak jsme se ještě párkrát převalili v hromadě jehličí, abychom tak co nejvíce zamaskovali náš pach a postavili se k neviditelné hranici. Mladá vlčice po mém boku na mě na chvíli pohlédla, jakoby se ujišťovala, že do toho jdu s ní, já jí ten pohled opětoval. Portos tehdy vzlétl k obloze a my udělali první krok na cizí území.

680D

Děkuji Wolfy