Skrz mříž klece

Tento příběh je už vzpomínka. Vzpomínka, kterou si v hlavě přehrávám už pěkných pár solarů, a tak ji udržuji živou. Přemýšlím, co jsem udělala špatně. Zvažuji, co jsem mohla udělat lépe. Jak jsem tomu mohla zabránit? Možná bylo něco, co jsem mohla udělat proto, aby mě v téhle chvíli do tlap netlačily železné dráty.

Na cestu nám ještě svítily paprsky Sluneční vlčice, Rheily, ale dobře jsme si uvědomovali, že už se neúprosně blíží večer. Běželi jsme, jak nejrychleji to bylo možné, ale Sparkyho zranění nám to neulehčovalo. Rychlý čaj účinkoval sice znamenitě, ale zázraky bohužel nedělal. Sparky s námi jen stěží držel krok. Na mluvení jsme vůbec neplýtvali dechem, nebylo potřeba o ničem debatovat, cesta byla jasně daná.

Každou chvíli jsem děkovala Valwakovi za to, že za sebou ještě neslyším zuřivé vrčení našich nepřátel a zároveň k němu posílala prosbu, aby to tak ještě chvíli zůstalo. Nijak jsme se nesnažili zakrývat naše stopy, a tak nám bylo jasné, že nás budou pronásledovat. Byla to hra s časem.

Sluneční kotouč pomalu zapadal za obzor a mezi stromy se ztrácelo těch posledních pár paprsků. Soustředila jsem se na rytmus běhu a svůj dech. Byla jsem napjatá, jako by na nás každou chvíli měl někdo vyskočit zpoza stromu. Snažila jsem se uklidnit. Vcelku bez úspěchu.

Běžela jsem vpředu a určovala směr. Snažila jsem se, aby cesta nedělala potíže zraněnému Sparkymu, jenže Slunce se již schovalo za obzorem a nezakopnout dělalo problém i mně samotné. Uši jsem měla nastražené, ale moje oči měli s tmou problém. V keřích před sebou jsem poznávala siluety hrozivě vyhlížejících vlků, jenže to si se mnou jen hrála má fantazie.

Avšak náhle ticho, přerušované jen pravidelné dopady našich tlap do sněhu, prořízlo hrozivé zavytí. To Rudooká jistě svolávala své vlky. Hrůzou mi vstávaly chlupy na krku a srdeční tep se mi zvýšil tak, až jsem se bála, aby mi srdce nevyskočilo z hrudi. Rozběhla jsem se ještě rychleji, jenže ouha. Ve skrytu stínu mohutného dubu na mě čekalo nemilé překvapení. Arco se mě na poslední chvíli nejspíše pokusil varovat, ale už bylo pozdě. Vběhla jsem přímo do pasti, vyrobené lidskýma rukama. Pod tlapami jsem ucítila tvrdé dráty klece a snažila jsem se co nejrychleji odtamtud zmizet. Jenže dvířka klece zapadla a všude kolem mě byly jen železné mříže. Zmučeně jsem zakňučela. Arco se Sparkym už byli u mě.


Rychle jsem prostrčila čumák skrz mříž a Arco k němu přitiskl svůj. Nikdy jsem se necítila tak zoufale jako toho večera. Raději bych se s utkala s Rudookou přímo, než abych čekala v kleci, až za mnou přiběhne celá smečka. Tohle byl konec.

Trvalo jen pár vteřin, než jsem si uvědomila, že Arco s mým bratrem ztrácí čas. Rychle jsem se odtáhla od Arca.

,,Musíte běžet dál, jistě už po našich stopách běží celá smečka a za chvíli bude úplná tma. Musíte se dostat do bezpečí, rozumíte?” mluvila jsem naléhavě a bez jakékoli známky emoce. Arco přešlápl z jedné tlapky na druhou a pak se zamračenou tváří přikývl.

,,Seženeme pomoc.” řekl Arco a já se malinko pousmála.

,,Běžte,” zašeptala jsem, zatímco jsem sledovala, jak mi pro mě jediné dvě široko daleko známé tváře, mizí z dohledu.