Po velké bitvě

„Ne!" na zemi leží malá černá chlupatá kulička v kaluži krve. „Kdo by mohl zabít bezbrané vlče?" ptala jsem se sama sebe v duchu. Do žil se mi nahrnul všechen adrenalin. Měla jsem chuť se pomstít tomu vlkovi, který zabil Kokiho. Drala jsem se k němu, ale Aminta tam byla dřív. Vrátila jsem se teda k boji s ostatními vlky. Neuběhlo ani pět minut a byly jsme bez dalšího člena smečky. Tentokrát to byla Itori.

...

Přehrávala jsem si vzpomínky z bitvy. V životě jsem nic horšího nezažila. Bojovala jsem pro smečku celým svým srdcem, ale nestačilo to pro záchranu všech. Nebýt talismanu, asi by mě roztrhali během pár vteřin. Většina smečky je vážně zraněná. Aminta podle posledních zpráv pořád stojí na rozcestí mezi životem a smrtí. Wolfy se zatím neprobral. Jessi je na tom už mnohem líp. Co vím, tak už může dokonce chodit, ale Spirit se nedokáže ani zvednout a vůbec nemluví. Calin lasičák Stephan se do dalšího úplňku neprobudí, tak nám to včera  oznámila Quantima, když jsme tam byli. V konečném výsledků jsem na to dobře. Z bitvy jsem si odnesla pár hlubokých škrábanců a kousanců, které mi Quantima obvazala. „Jak je?" vytrhl mě Rime z přemýšlení. Zrovna jsem ležela na plošině před jeskyní a dívala jsem se na usínající les. „Nikdy jsem se necítila tak strašně." sklonila jsem hlavu. Do koutku očí se mi začaly prodírat slzy. „Neboj se, oni se jistě uzdraví. A navíc se o ně stará Quantima!" konejšivě se usmál, ale v očích se mu zračila nejistota. Kývla jsem jen hlavou. Pomalu ke mně přišel, lehl si vedle mě. „Spí už vlčata?" zeptala jsem se, protože se sluneční vlk skláněl těsně nad obzorem. „Jo." usmál se. „Děkuju ti za pomoc." oplatila jsem mu úsměv. Jsem ráda, že mi Rime i vlčata pomáhají, když teď mám odpočívat. Nevím co mě přitahovalo, ale nedokázala jsem tomu odolat. Opřela jsem se o jeho bok. Byl to příjemný a zároveň nový zvláštní pocit, který neumím nikam zařadit. Zvedla jsem k němu hlavu. Upřeně se na mě díval. Pomalu sklonil svou hlavu ke mně. Vzrušením jsem zapomínala dýchat. Když si to náhle rozmyslel a odvrátil se ode mě. „Promiň." omluvil se mi. Neviděla jsem mu do tváře a nedokázala jsem vycítit jeho pocity. Otočila jsem hlavu směrem k lesu. Slunce se střídalo s měsícem. V dálce létalo hejno ptáků. Stromy tiše šuměly. Celý večer jsme vedle sebe jen leželi jako poprvé. Panovalo mezi námi ticho, a když někdo z nás se rozhodl něco říct, rychle si to rozmyslel. Aspoň, že jsem díky jeho přítomnosti na chvíli zapomněla na mé původní starosti.

400 darwenů