Stěhování

Dnes jsem vstala ještě před východem slunce. Vydala jsem se na lov na Travnaté pláně. Když jsem se vrátila, byli už vsichni vzhůru. Rime skládal kožešiny na hromadu a vlčata si balila vlastní věci. Na snídani jsme si rozdělili dva králíky. Každý si pobral svých pět švestek a vydali jsme se do nové jeskyně. Měli jsme se tam přestěhovat na přání Aminty. Takže jsme opustili naší starou "jeskyni" a vydali jsme se přes Travnaté pláně, podél řeky Trindür k Jezeru zamilovaných. Jeskyně se totiž nachází, přesně pod Bílimi horami mezi Jezerem zamilovaných a močály. „Hirko, můžeme jít na před?" ptala se mě Cali. „Dobře, ale tak ať na vás vidíme." usmála jsme se na ně. Cali to hned běžela oznámit Raily a veselé se rozběhly do předu. Cesta nám rychle utíkala, na místo jsme dorazili během půl hodinky se všemi potřebnými věcmi. „Tak a jsme na místě." představila jsem jim nový domov. Jeskyně prostorově vystačila pro čtyři vlky a ještě tam bylo nějako to místečko pro návštěvu. Venku před jeskyni se nacházel travnaty palouček, který byl oddělen od vyvýšeneho vchu několika obrovskými kameny /spíše do šířky/. Celkově to mělo nádech pohodové atmosféry. Do jednoho koutů jeskyně jsem roztahla kožešiny. Do prostřet jsem zavěsila svítící fazoly. Zdi nebyli úplně rovné, byly tam malé výstupky vzdáleně připomínající poličky. Vložila jsem tam věci jako je prach, sada barev nebo moje čelenka. Vše už bylo na svém místě a my jsme si mohli dát konečně pauzu, teda jen někteří. Při práci vlčatum začala kručet bříška. Kuro a Stephen se ochotně nabyli, že je zatím pohlidaji než se vrátíme. Mám o ně ztrach už jen proto, že jsou tu dnes poprvé a mohly by se zatoulat k močálům. Museli jsme se s Rimem vrátit zpět na Travnaté pláně, kde se shodou náhod zrovna paslo stádo srnek. Kyvnutim hlavy mi naznačil kudy mám jít. Tráva byla vysoká, tak nás neboli tolik vidět. Tiše jsem se kradla okolo stáda a vyčkavala na povel. Přikrčila jsme se. Rime mezitím obešel stádo z druhé strany. „Žuch!" ozvala se rána předemnou. Rime skočil po jedné ze srnek. Usmrtil ji jedním kousnutí do krku. Přesněji ji překousl tepnu. Stádo se během mrknutí oka dalo do pohybu. Každý jsme běžel z jedné strany a vedli jsme si ho tam, kam jsem potřebovali. Odrazila jsme se ze země. Jdu další srně po krku. Zásah. Srna se skacela na zem spolu semnou. Už zase mám svůj bílí kožich od krve. Rime ještě chytil jednu a vážně ji poranil. „Máme dva čisté zásahy že tři, to je lepší než minule." rošťácky se na mě usmál. „To víš, zlepšují se." zasmála jsem se. Odtahli jsme úlovek do jeskyně, kde jsme si na něm pochutnali. Ještě nám zbyla jedna do zásoby. Nastalo odpoledne a já s vlčaty jsme se natáhli na kameny před vchodem. Byly příjemně vyhřáté od sluníčka. Rime mezitím šel s Kurem podivat k močálům. Musíme přece vědět kde končí bezpečná zóna. Navíc se teď do toho přidala nově objevena stvoření na našem území. Co jsem slyšela, tak bludičky se právě nachází v močálech nebo na podobných místech a lákají pocestné z cesty. To je pro nás asi největší riziko, jinak ostatní tvorové jsou buď plaší, vzácní nebo se nachází ve vysokých oblastech kam by se nikomu doprovolně lézt nechtělo. Odpoledne uběhlo rychle a Rime s Kurem nikde. Začala jsem si o ně dělat starosti. Rozhodla jsem se, že se po nich půjdu podívat. Poprosila jsem Stephena, aby pohlídal holky, i když vím že se o sebe dokážou postarat sami. Šla jsem polozarostlou stezkou. Předemnou náhle křupla větvička. Přikrčila jsme se, sklopila uši do zadu a vycenila zuby. Temná postava se přibližovala pomalu ke mně. Měla obrovská křídla a zvláštní ocas. Napadlo mě, že by to mohla být sfinga, ale kde by se tu vzala proč a zrovna tady? Proto jsem zůstala ve střehu připravena zaútočit. Něco se na tom stvoření na světle zatřpitilo. „Že by to byla opravdu sfinga?" ptala jsme se sama sebe. Machla křídly. Není o tom pochyb. Sklonila jsem se na projev nejvyšší úcty. Zastinil mě její stin. Nepokoušela jsem zvedat hlavu, abych ji neurazila. „Co to děláš?" ozve se velice dobře známí smích spolu se zakrákánim. Rychle jsem zvedla hlavu a vyklopila ze sebe jediné slovíčko „Nic.". Cítila jsme se pohoršeně. „To vidím." šibalský na mě mrkl. Byl od bahna, které se lesklo diky dopadajicim slunečním paprscích mezi stromy a na zádech mu seděl Kuro s roztaženými křídly, které si právě čistil. Musela jsem se nad svou blbosti pousmat. Fakt jsme si myslela, že se setkám s takhle vzácným tvorem hned první den na novém místě? Opravdu musím být tak blahová. Cestou zpět k vlčatum jsme se ještě hodně nasmáli. Dnes byl pro všechny náročný den. Ani se nedivím, že jsem pak spala jako kus špalku.

Ach, Hirko.
Příběh jako takový je dobrý, ale ty chyby.... ztrach, Bílími, fazoly, bílí... Když k tomu ještě přičtu i skladby těch vět, je to hodně smutné. Jako by tomu příběhu chyběla duše.
Obyčejně to bylo nějakých 450-500 darwenů, ale takhle to bude jen 325.

P.S.: Ocenila bych i vícero odstavců, než to všechno napatlat do jednoho.

Dobře, budu se snažit.