3 / 5 2

Když už z území Ambodie mizí sníh, Hirka a já se vydáváme hlídkovat. Dlouho jsme nebyly hlídkovat obě, tak to musíme rychle napravit.
 Ráno se s Angelou vzbudíme pozdě. Slunce už je vysoko na obloze. No teda! To jsme si teda přispaly! Snažím se nepanikařit, rychle vyhrabu z útrob nory nějaké jídlo a dám ho Angele. Ta ho s chutí sní a já si ke snídani dám jen zbytek mojí večeře ze včerejška.
 Když vyjdeme z našeho domova, venku už je opravdu málo sněhu- to znamená, že zima už opravdu skončila. Rychle míříme k jeskyni našeho Omikrona Jessi. Jsme domluvené, že nám s Hirkou po dobu všech hlídek bude hlídat vlčata. Je moc hodná, že se takto nabídla, ale je to také její povinnost. Je to přeci matka.
 Rychle běžíme po travnatých pláních protkaných několika hroudami sněhu. Hravě přeskočíme pramen říčky a utíkáme dál. Takovéto momenty mám nejraději. Když slyším jen proudit adrenalin v mém těle a pravidelné údery mých bílých tlapek o promrzlou trávu. Ohlédnu se a málem spadnu do potoka.
,,Dávej pozor, nechci tě vytahovat z toho potoka!" Volá na mě se smíchem Angela, která ke mně ladně přibíhá a zastaví těsně vedle mě.
,,No jo, neměj o mě strach!" Odfrknu si a zasměju se taky.
,,Na co čekáme? My nejdeme k Jessi?" Zeptá se vlče a já potřesu hlavou, jakože ne.
,,Jdeme dál, ale raději se budu držet od tohohle potoka dál." Zasměju se a popoběhnu dál abych se mohla znova rozběhnout dál. Trochu taky pozoruji mé vlče. Roste z ní překrásná vlčice. Její krásná několikabarevná srst na Slunci jen hrála a pod kožíškem se jí rýsovaly svaly- jsem na ni pyšná, i když jsem ji nevychovala od narození.
 Když se zrovna vydáme na cestu, jeden úsek mě dokonce předbíhá, takže z cesty k Jessi vzniknou soukromé závody.
 Konečně přibíháme k rovince u její jeskyně. Rezavá vlčice netrpělivě stojí u vchodu a rozhlíží se. Jakmile nás spatří, vydá se nám naproti.
,,Ahoj Jessi!" Vesele ji pozdravím a Angela stejně tak.
,,Ahoj Lady, ahoj Angelo! Už jsem si myslela, že se vás nedočkám! Tak, Angelo, ostatní vlčata se na tebe už hodně těší, jen pojď dál!" Vyzve ji Jessi a já se s ní a Angelou rozloučím. Pochopila jsem, že Hirka na mě už čeká na naší první zastávce- Louce Bohů. Rychle se tam rozběhnu a sama pro sebe se usmívám, ani nevím proč. Mám prostě radost z nově příchozího dne a myslím, že nejsem sama.
 Doběhnu na Louku a uvidím, jak se pod stínem jednoho ze stromů rozvaluje Hirka. Oči zavřené a ke mně zády. Vynikající příležitost, jak ji překvapit a pozdravit. Přilepím se k zemi a plížím se k bílému tělu přímo přede mnou. Když uznám za vhodné, odrazím se ze silných zadních nohou a lehce dopadnu na ni. Vyděšeně zalape po dechu a otevře oči. Rozesměju se a slezu z ní.
,,Co to děláš?" Zeptá se mě přeskakujícím hlasem.
,,Promiň, Hirko, ale naskytla se tak velká příležitost, že jsem prostě nemohla." Nevydržím to a rozesměju se. Hirka ještě chvíli mlčí, ale pak se stejně rozesměje.
,,Jdeme, nebo se tu celou dobu budeme jen smát?" Zeptám se po chvíli.
,,Jistě že jdeme!" Odpoví vlčice a rozběhne se vpřed. Rychle ji dohoním a tak nám začala dnešní hlídka.
 Klušeme po prošlapané stezce a posloucháme zpívající ptáky, usazené vysoko ve větvích. Pak z cesty sejdeme a zamíříme k Jezeru Smrti. Jeho krásná hladina se vlní v jemném vánku. Zastavíme se na břehu a vychutnáváme si ten pohled. Zároveň však pozorujeme, jestli neuvidíme někoho cizího. Kromě Hirky však nebyl široko daleko nikdo.
,,Já si myslím, že tu nikdo není..." Řeknu do ticha a Hirka kývne hlavou. Otočíme se a jdeme dál, tentokrát k Vlčímu Hřbitovu.
 Nemám to tam moc ráda, asi proto, že to ve mně probouzí špatné vzpomínky na minulost. Teď je však hned zaženu a soustředím se, jestli nikde není žádný cizinec. Ne, nikde není. V pořádku. Můžeme jít dál, teď k Močálům.
 Dlouhými skoky běžíme po trávě a vzájemně probíráme, jak se nám dařilo, jak je to s vlčaty a tak. Když doběhneme na místo, pustím vlčici před sebe, aby šla po úzké cestičce. Je tam nesnesitelné vedro a spousta hmyzu. Jsem ráda, až když se pod našimi tlapkami objeví pevná zem. Zase se zařadím vedle Hirky a mávnu bělostným ocasem.
,,Je to tam příšerné, že?" Zeptám se Hirky, která má na místo naprosto stejný názor. ,,Je to tam příšerné, tolik hmyzu!"
 Míříme po louce zase dál. K dalšímu jezeru, teď však Zamilovaných. Když k němu přijdeme, naskytne se nám nenahraditelný výhled. Paprsky Slunce si hrají s hladinou a vytváří to na ní překrásné obrazce. Nemůžu se odtrhnout a vydám zvuk, který by se dal s trochou fantazie považovat za vzdechnutí. Hirka je překvapená stejně jako já. Vytřeštím oči a bezmyšlenkovitě se vydám k němu, následovaná bílou vlčicí. Naštěstí nikde není nikdo, kdo by tam být neměl, takže si můžeme plně vychutnávat tu krásu.
 Jakmile se nám podařilo odtrhnout oči od Jezera, rychle se rozhlédneme okolo. Daleko za hranicemi se rozprostírá území pum, které se občas pohybují i na našem a loví. Proto je tady teď ten obrovský nedostatek potravy... pumy však prozatím necháme být a rozejdeme se zpět na vyšlapanou cestičku.
 Teď nás čeká temný les. Místo, které taky není úplně bezpečné. Po cestě navážu na řeč Alfy Wolfy- Chan, které se konalo včera. Vedeme o tom celkem vážnou diskuzi. A tím myslím to, že by mohla být znovu bitva. Jakmile však dojedeme k Lesu, soustředíme se zase na hlídku. Za stromy se může ukrývat kdekdo a naší povinností je, ho objevit a poslat pryč, pokud by nebyl z naší smečky. Žádné nebezpečí tam však nečíhá, i když jsem párkrát viděla jakýsi pohyb, ale pak se vyjasnilo, že je to jen nějaká ztracená liška. Kdybychom byly na lovu, nečekaly bychom a skočily po ní, ale teď nemůžeme.
 Když jsme usoudily, že tu nic nebezpečného není, rychle jsme se vydaly na Písečné Pláně. Je tam tak příšerné vedro, že se vždy těšíme, až budeme od něj co nejdál.
 Když jsme tam dorazily, vypadalo to, že se bude schylovat k bouřce. Na obloze se černaly ohromné, těžké mraky a z dálky bylo slyšet hřmění.
,,No to ne, vypadá to, že bude pršet!" Zvolám vyděšeně a podívám se na bílou vlčici. ,,To opravdu nevypadá dobře." Souhlasí Hirka, která se dívá stejným směrem jako já. Ze vzduchu je opravdu cítit, že bude pršet.
,,Neměly bychom si najít nějaký úkryt, abychom tam počkaly...?" Nadhodím, ale Hirka zavrtí hlavou. ,,Ne, takové bouřky můžou trvat hodně dlouho. Lepší by bylo, kdybychom si pohnuly a dokončily okruh dřív, než to opravdu začne řádit." Musím uznat, že má pravdu. Z vlastní zkušenosti vím, že to opravdu může trvat hodně dlouho.
,,Tak na co ještě čekáme?!" Vyštěknu a rozběhnu se trochu blíž.
 Naštěstí to nevypadá, že by  tam byl někdo neznámý, takže jsme co nejdřív zamířily k Jezeru Duchů. Ach jo, další ne moc příjemné místo...
 Moje a Hirčiny tlapky rytmicky duní o zem a slyším jen svůj vlastní dech. První kapky, které už padají z nebe nám pomalu máčí kožich, takže běh není moc příjemný. Musíme však hlídku dokončit, i kdyby nás to stálo náš vlčí život. Nejraději bych si teď přála být pěkně u Jessi, s Angelou a ostatními vlky, pěkně v teple a přečkat tento nečas. Teď tam však nejsem, takže musím dokončit hlídku.
 Když zabrzdíme před Jezerem, na jeho hladinu už dopadá ohromné množství kapek, takže je pěkně rozvlněná. Kdesi před námi se zaklikatí blesk, ale s námi to ani nehne. Máme štěstí, v dešti nikdo ven moc nechodí a k jezerům už vůbec ne. Okolo Jezera nikdo nebyl, takže jsme mohly jít dál. Déšť už se proměnil v pořádný liják a těžké kapky nám stěžovaly jak pohyb, tak viditelnost.
 Konečně jsme zamířily k Antracitovému Jezeru. V zádech jsme měly hromy a před čumáky zase blesky. Prostě hotová pohroma. Tráva byla mokrá a stromy, které byly okolo nás skrz naskrz mokré.
 Dorazily jsme k němu a jeho hladina byla stejně rozbouřená, jako ta u Jezera Duchů. Stále však "zářilo" tou jeho nádhernou barvou a přímo ze sebe vyzařovalo energii. Přiběhly jsme až ke břehu, i když to teď bylo trochu riskantní a napily se. Pořádně jsme se rozhlédly a naštěstí jsme nikoho nezahlédly, tak jsme se mohly vydat na Tržiště.
 Poprvé za tu dobu, co jsem ve smečce jsem viděla Tržiště vlkoprázdné. Nikde ani tlapka. Kvůli tomu dešti tam nikdo nebyl. Obchodníci se snažili schovat své zboží, aby nebylo mokré.
,,Ahoj Hirko, ahoj Lady Snow!" Zavolal na nás Witann ze svého stánku. ,,Ahoj Witanne!" Zavoláme zpátky a zamíříme k jeho stánku.
,,To je teda déšť, co?" Zeptá se Witann. ,,Ano, to opravdu je!" Odpovíme a oklepeme se aspoň trochu od vody. Kapky slétnou na zem a okamžitě se do ní vsáknou.
,,Hlídkujete, hlídkujete?" Zeptá se vlk a my mu odpovíme kývnutím hlavy. ,,Tak to vás nebudu dále zdržovat!"
 Když jsme se rozloučily s Witannem, rychle jsme zamířily k Horám Pierwanám. Stejně jako vždy se tyčily do vzduchu, hrdě a pyšně, jako by jim patřilo celé naše území. Nahoře sice žije několik pum, ale jinak absolutně nic. Obkroužily jsme je kolem dokola a ještě vylezly trochu nahoru, ale opravdu nic. To tedy znamená, že už jsme na konci hlídky. Stačilo jen dojít k Louce Bohů a vrátit se k Jessiině jeskyni pro vlčata. A přesně to jsme také udělaly.
 Doběhly jsme k Louce, promočené úplně na kost, ale šťastné, že se nám hlídka povedla.
 Rozběhneme se k jeskyni a znovu se pozdravíme s rezavou vlčicí.
,,Jak se vám povedla hlídka?" Zeptá se nás Jessi. ,,Jo, byla dobrá." řekne Hirka ještě před tím, než stihnu něco říct. Chvíli si s ní povídáme a odmítneme možnost se najíst. ,,Doma toho máme dost..." Odůvodním, zavolám Angelu a vydáme se k domovu.