Amintin odchod

Jednoho brzkého rána jsem popadla kroniku a běžela s ní k jezeru. Svědomí mi nedalo to dále odkládat. Byl čas napsat další příběh do Ambodijské kroniky. Posadila jsem se na chladný kámen. Voda tiše šuměla  jako obvykle. Chvily jsem rozjímala nad tím, jak by bylo vhodné začít než jsem konečně složila první větu.

„Před pár dny nás opustila nejsilnější, nejmilejší a nejmoudřejší vlčice naší smečky."

Odmlčela jsem se, zatím to vypadá jako dobrý začátek.

„Desátého října odešla nejmocnější vlčice, kterou jsem kdy poznala. Jmenovala se Aminta a byla zakládetelkou a Alfou Ambodijské smečky. Patří ji velké dík za to, co pro nás všechno udělala a objetovala. Za všechnu snahu udělat lepší místo pro nás pro všechny. A nebýt Aminty, nikdy bych se nesetkala s tak úžasnou smečkou vlků, jaká je v Ambodii. Aminta byla hodná, starostlivá, objetavá a především přátelská vlčice, které bych chtěla poděkovat za nás za všechny. Děkujeme ti za tvou snahu a péči, za tvou laskavost, za tvou ochranu a za tvé přátelství, které jsme s tebou mohli sdílet. Není pochyb, že nám tu budeš chybět a jistě se zápíšeš do našich dějin Ambodie, abychom na tebe nikdy nezapomněli. A když se jednou rozhodneš vrátit, budeš zde mít otevřenou náruč."

Povzdechla jsem si. Vzpomněla jsem si na všechno, co jsem sní od svého příchodu zažila. Na to, jak mě přijala do smečky. Jak zachránila Riemho. Na všechna ta povýšení, které uspořádala. Dokonce i na velkou válku mezi jejím otcem a naši smečkou. Na sladké vítězství. Na soutěže, které uspořádala, abychom se nenudili. Byla to úžasná vlčice a bude mi chybět, ale nemůžeme ji tu přece držet. Zaslouží si to.

„Poslední noc jsi prožila v přítomnosti těch nejbližších a zvolila jsi svého nástupce, Wolfy-chan. Naši novou Alfou, která stajně jako ty povede naší smečku přes vše zle i dobré. Nezalekne se kde jakého vlka, který nám bude vyhrožovat a jistě bude tak dobrá Alfa jako ty."

Ze srdce mi spadl těžký kámen. Bylo to úžasné se vypsat, ze všech těch pocitu, které mě sužovaly od té chvíle, co jsme zjistila, že Aminta odchází. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Viděla jsem svět novýma očíma. Bylo to tak osvobozující a zároveň mi to nahánělo husinu. Ne vždy dokážeme zabránit něčím rozhodnutím. Musíme se je naučit přijmout taková, jaka jsou. I kdyby se někdo rozhodl odejít a my ho už nikdy nespatřili. Život nám přináší krásné chvíle plné radosti, ale i chvíle, na které bychom si přáli zapomenout. V takových časech je tu pro nás rodina, přátelé a naši nejbližší, co nám vždy dokážou zvednout náladu a pomoct nám v nejtěžších životních zkouškách. A přesně taková je Ambodie a to vše díky Amintě.