Håwkas...

Je to už pár solaru, co k nám Rick přišel. V hledání zrádce jsme sice byli oba neúspěšní, ale jedno jsme věděli jistě, musí se schovávat někde na našem území. Bohužel to nebyla jediná věc, která mi pořád vyskakovala na mysl. Za celou tu dobu k nám nepřiletěla služebnice smrti nebo známá také jako Håwkas.

S Rickem jsem trávila teď spoustu svého volného času, všelijakými způsoby jsem se z něj snažila vypáčit nějaké podrobnosti o důvodu smrti mé rodiny, ale on mi vždy odpověděl to samé, co poprvé. Občas k tomu dodal nějaký ten detail, na který si vzpomněl. Bohužel byly ale ve většině případů nedůležité nebo si jima nebyl úplně jist. Takže v pátrání po zločinci jsme nebyli o krok blíž a mně jeho odpovědi nedali pádný duvot proč k nám ještě nezavítala Håwkas. Mohlo by to také znamenat, že všichni přežili, ale já Rickovi věřím. Vím, že by si tyhle věci nevymýšlel.

Občas chodívám přemýšlet k Jezeru zamilovaných. Třeba jako dnes ráno. Chladný vánek si pohrává s mým huňatým kožichem a chladné slunce ještě nevyšlo z poza stromů, které se tyčily nad jezerem. Vlnyky vody mírně narážely o kamenitý břeh a zase se vracely zpátky do hlubin jezera. Poslední hvězdy pomalu zhasinaly a s nadcházejícím východem Rheily, jsem nad jezerem uviděla černou labuť. Bezpochyby to musela být Håwkas. Ladným pohybem křídel se snesla předemně na kámen. „Buď zdravá Hirko, Gamo ze smečky Ambodijské. Bohužel ti dnes přináším špatnou zprávu." odmlčela se Håwkas. „Tvá rodina, kromě Ricka a Rose, je mrtvá. Ale to jistě už víš." v jejich očích se nezaleskla ani kapka soucitu. Bylo to jako pozorovat kámen. Jemně jsem přikývla hlavou a polkla knedlík, který mě tížil v krku. „Smím se jen zeptat, proč až teď? Proč mi to sděluješ až teď?!" po chvilce váhání jsem se jí optala možná až trochu důrazným tónem. „Nejsi jediná, které v téhle kruté hladové zimě umřeli blízcí." odmlčela se. Nedokázala jsem to pochopit, to je ten důvod!? No jasně, já přijdu o celou rodinu a ona mi to oznámí pár dní poté jen proto, že byla jinde. Celým mým tělem se vzmitala zlost a nepochopení. Konečně jsem ucítila i soucit a empatii k ostatním tvorům, ke kterým Håwkas musela letět.

Nejsem sobecká, ale s posledními událostmi mývám výkyvy nálad, návaly smutku i vzteku. Prostě jsem byla psychicky na dně. Málo kdy jsem se smála a čím déle hledám vraha, tím méně se směju. Připadám si naprosto bezmocná a k ničemu. „Sbohem Hirko a omluv mé zpoždění." přerušil její hlas hrobové ticho a proud mých myšlenek. „V pohodě, jsem ráda, že jsi přiletěla." pokusila jsem se na tváři vykouzlit chabý úsměv. Černá labuť roztáhla svá temně lesklá křídla a vznesla se vysoko nademě. Doufala jsem jen, že už ji zase dlouho neuvidím. Nechci přijít o další drahé osoby. To bych se asi totálně zhroutila.

Když Håwkas zmizela mezi mraky, vydala jsem se na zpět k domovů. Má nálada sice nebyla o nic lepší než před tím, ale Rime pro mě mám prej nějaké to překvápko. Tak ať si nemyslí, že se mi nelíbí. Navíc je dnes svátek Armastus a není za potřebí přenášet můj smutek na ostatní.