1. Kolo soutěže

Milá smečko, dneškem začíná soutěž oslav Gennaive.

Jak bude probíhat?
Každý týden bude jiné téma. Kol bude celkem 5. Každé kolo budou vybráni 3 nejlepší, kterým přidělím body
Kdo bude mít nejvíce bodů získá 8000 Darwenů a nový stupeň magie.


První kolo naší soutěže bude PŘÍBĚH NA TÉMA PRVNÍ JARNÍ DEN.
Máte čas do pondělí 6.4.

Oslavy Gannaive - První Jarní Den

Vzbudila jsem se ještě lehce před svítáním. Byl to první jarní den a já jsem si ho chtěla užít. Uslyšela jsem uklidňující šplouchání vody a šustění listů v korunách stromů. Sedla jsem si a čekala na východ slunce. Pomalu už vykukovalo a chystalo se probudit celý les. Východ slunce jsem si užívala. Začínalo příjemně hřát. Ptáci už cvrlikali a poletovaly po rudé obloze. Nosem jsem nasála vůní přírody a kvetoucích květin. Začínám mít hlad ale nechce se mi od takové krásy odtrhnout oči. Včelky už kolem mě bzučí, motýlci létají z květu na květ a křehký vánek mi cuchá srst. V tom se něco pohlo v nedalekém křoví. Zpozornila jsem, nastražila uši a poslouchala. Zachytila jsem pach. Velice známý. Je to zajíc. Ještě chvíli jsem čekala na tu pravou chvíli a potom po něm skočila. Pořádně jsem se nadlábla. Rozhodla jsem se jít projít do lesa. Cítím vůni jehličí a hlíny. Ale ještě něco. Něco co mě velice znepokojilo. Je to ten samý pach co jsem cítila když v lese spadl strom. Rozhlédnu se kolem se ale nikdo tu není. Vítr fouká dobrým směrem ale nikde ani stopa. Nikde ani křoví kde by se někdo mohl schovat a kmeny stromů jsou úzké. Najednou mě popadl pocit toho, že mě někdo sleduje. Ohlédnu se ale nikde nikdo. Začnu mít strach. Najednou se rozběhnu a s bušícím srdcem zastavím až u svého místa. Ještě jednou se ohlédnu a když zjistím, že mě nic nesleduje tak si zase lehnu. Pokouším se usnout a na to, co se stalo zapomenout ale nejde mi to. Postavím se a jdu se projít po louce, jestli někoho nepotkám. V dálce jsem zahlédla bílou vlčici tak jsem se za ní vydala.

"Dobré ráno Tory, jak je?" Zeptá se mě Hirka když mě zahlédne.

"Ahojky! Je mi skvěle. Konečně jaro. Teplo, vůně lesa, květin a života. A ty?" Zeptám se jí. Když si povídám s Hirkou tak na vše zapomenu.

"Taky skvěle" usmála se na mě "nezajdeme někam?" Zeptala se mě Hirka

/první jarní den/
,,Sluneční vlk už byl vzhůru a s ním i celá smečka. Probudila jsem se uprostřed lesa, který byl z půlky pokrytý listnatými stromy, a z druhé půlky jehličnatými. Tento les byl rozdělen řekou zvanou Amréda. Docela rozlehlá řeka, pro nás posvátná s velkou minulostí. Díky této řece prý už dávno před námi vlci nevihinuli. Co je na tom pravdy, to nikdo neví.
Byla jsem zvědavá, a tak jsem chodila tak různě po teritoriu naší smečky. Chodila jsem prakticky všude, ale nikde jsem nikdy nic nenašla. V jeden Solar jsem šla podél již zmiňované řeky. Má cesta byla docela dlouhá, ale zpěvot ptáčků mi hned zvedl náladu. Ocitla jsem se daleko od své smečky, ale stále na našem území. Potkala jsem srnky, ptáky, zajíce a dokonce jsem zahlédla i medvěda, před kterým jsem musela utéct. Rozhodla jsem se změnit svůj směr cesty, jelikož bych zanedlouho byla na území cizí smečky. Šla jsem po listnaté části lesa. Doufala jsem, že dnes uvidím něco úžasného. Také se tak stalo. Předem ou se objevil jeden ze strážců lesa. Byla jsem od něj poměrně daleko, a tak mě nezahlédl. Prohlížela jsem si jeho překrásnou bílou Srst a jeho nádherné parohy. Má zvědavost byla ale příliš velká, a proto jsem se chtěla přiblížit a prohlédnout si jej zblízka. Pomalu jsem se plížila a snažila se ho nevyplašit. Byla jsem ale nešikovná, takže si mě po pár krocích všiml a začal utíkat. Běžela jsem za ním, abych zjistila, kam vždycky zmizí, ale měla jsem smůlu. Mé nožky nebyly moc rychlé a překrásný tvor utekl. Zklopila jsem uši a vydala se nazpátek. Konečně jsem něco našla, ale takhle jsem to zvorala. V ten okamžik jsem se zastavila a zbystřila. Zaslechla jsem šustění. Otočila jsem se a s obavami přihlížela na keř. Že by se vrátil? Pomyslela jsem si. Z keře ale vyletěl obrovský pták. Tedy alespoň pro mne obrovský. Úžasem jsem začala vrtět ocasem. Vypadal přátelsky a měl krásné zbarvení peří. Podíval se na mně a chvíli jsme si koukali z očí do očí. Všimla jsem si jeho pařátů. Držel v nich semínka.
Jedno z nich se mi zdálo takové jiné. Nevěděla jsem proč, a ani jsem si to nemohla prozkoumat z blízka. Udělala jsem jeden jediný krok vpřed a pták se vypařil. Jediné co po něm zbylo, bylo jedno semínko, které mu pravděpodobně vypadlo. Bylo to to rozdílné semínko. Hned jsem k němu přišla a začala si ho prohlížet. Mělo růžovo bílou barvu. Napadlo mě ho zasadit. Zamýšlel jsem se, jak se to vlastně dělá a zkoumala jsem různé rostlinky. Zjistila jsem, že ho musím zahrabat a zalét. Dalo mi to velkou práci a navíc se už stmívalo. Snažila jsem se udržet vzhůru, ale nešlo to. Proto jsem usla na místě.
Vzbudila jsem se a začala šílet. Zapomněla jsem semínko zalét! Vzala jsem si klacík a zabodla ho do země, abych věděla, kde se semínko nachází. Ohlížela jsem se okolo sebe a hledala cokoliv, do čeho bych mohla dát vodu. Pak jsem se podívala vzhůru. Byl tam docela velký list. Do toho by se voda dát mohla, ale byl tu problém. Vlci po stromech nešplhají. Polkla jsem a podívala se, zda by se nedalo na strom vylézt jiným způsobem. Mohla bych zkusit skákat přes větve stromů. Říkala jsem si. Ikdyž to bylo nebezpečné, opravdu jsem vylezla na jednu z větví. Teď jsem se nesměla koukat dolů. Jediný chybný krok by mě mohl zabít. Pomaloučku jsem šla po větvi. Vyskočila jsem na další, ale abych řekla pravdu, málem jsem spadla. I tak jsem se vyškrábala na větev. Srdce mi bušilo a já jsem si začala říkat, že to byl vlastně špatný nápad. Pak jsem se sebrala a šla dál, ikdyž jsem se klepala. Skočila jsem a naštěstí nespadla. Utrhla jsem list a teď jsem jen přemýšlela, jak dolů. Zkoušela jsem se dostat dolů stejným způsobem. Zezačátku to šlo. Samozřejmě se má nešikovnost musela projevit znova. Skočila jsem na suchou větev, která se podemnou zlomila. Už jsem myslela na to nejhorší. Když jsem ale zjistila, že už nepadám, otevřela jsem své oči. Větev naštěstí byla nízko, takže se mi nic nestalo. Byla jsem opravdu ráda. Vzala jsem list a běžela s ním k vodě. Nabrala jsem vodu a běžela zpět. Když jsem došla k semínku, zalila jsem ho vodou. Odložila jsem list a netrpělivě jsem čekala. Vrtěla jsem ocáskem, štěkala, začala okolo semínka chodit, ale nic se nedělo. Posmutněla jsem. Lehla jsem si a zoufale oddychovala. Po pár minutách se ale začalo něco dít. Na místě semínka byla překrásná kytka. Měla jsem takovou radost, jakou si ani nedokážete představit. Pozorně jsem si kytku prozkoumala. Spousta kytek má jednobarevnou barvu. Tahle měla 5 barev. Uprostřed květu měla 5 kamínků. Různě barevných. Ty kamínky jsem si schovala. Když jsem dorazila domů, zeptala jsem se jedné velice moudré vlčice, která mi pověděla, že jsou to magické kamínky. Tyto kamínky dokážou pěti vlkům splnit přání, ale musí držet pospolu a mít všichni to samé přání. V pradávnu prý pět vlků tyto kamínky zakopaly pod zem a říkaly, že ten kdo je najde, může tyto kamínky využít, nebo je někomu předat. Příroda si ale musí vybrat sama, komu tyto kamínky udělí. A byla jsem to já. Byl první jarní den a byl to můj nejoblíbenější první jarní den. Navíc jsem jako vlče měla ráda přírodu a to dost. Proto mi přišel vždycky tento den magický a věřila jsem, že se jednoho dne něco takového stane. “ usmála jsem se a šmikla ušima.,, Ou, ou, a co se stalo potom?“ zeptalo se jedno z vlčat.,, Kam se poděly?“ zeptalo se další vlče. Usmála jsem se a zvedla se.,, Počkejte chvíli tady.“ řekla jsem. Vlčata si mezitím něco šuškala.
Přišla jsem a lehla si. Položila jsem před sebe kamínky. Vlčata nemohla uvěřit svým očím. Měla pak spoustu otázek, ale neodpověděla jsem.,, Mě se to tu už válí nějakou tu dobu. Proto jsem se rozhodla, že vám tyto kamínky daruji.,, O-opravdu?“ ohromeně vytřeštila oči.,, Ano, ale musíte mi slíbit, že budete jedna druhou chránit a pomáhat si.“ zdůraznila jsem.,, Slibujeme!“ řekli všichni najednou.

... Jsem ráda, že jsem našla takové opatrovnice ...

Oslavy Gennavie - První jarní den
Pro mnohé vlky je tento den spojený s radovánkami. Společně se svými přáteli, vlčaty a partnery chodí na procházky, lovy nebo k jezerům. Já letos takové štěstí nemám. Po těžkém zranění jsem stále upoutána na lůžko v jeskyni naší zdravotnice Quantimy.
Tohle ráno za mnou přiběhl Kirck. Už jsem ho pár dní čekala a jakmile jsem uviděla jeho siluetu ve vycházejícím slunci, srdce mi poskočilo a kdybych se mohla hýbat, okamžitě bych mu vyběhla vstříc. To je to, co mě zastavilo.
Jakmile vlk vkročí do chladného stínu jeskyně, hrne se ke mně.
,,No konečně, už jsem tě čekala," přivítám ho chladně, ale na tváři mi hraje pravý vlčí úsměv, který mu oplácím. V tu chvíli si také všimnu, že nepřišel sám. Moje malá Angela vběhne do jeskyně chvíli za ním a okamžitě se řítí ke mně.
,,Lady!" Vypískne vlče ,,Konečně tě zase vidím!" Je plná neskrývané vlčecí radosti a já jsem najednou ještě šťastnější.
Konečně je zase vidím... pohromadě.
,,Jak to s tebou vypadá?" Zeptá se vlče a poskočí si.
,,No, zatím to jde, ale..." odpovím, jenže větu nedokončím. Povzdychnu si a usměju se na ně tím smutným úsměvem. Jak je tak vidím, chce se mi brečet. Ale ne smutkem, štěstím. Štěstím, že je mám, že za mnou chodí a že jsem je potkala. Ještě, než stihnu domyslet, proč štěstím, vločka na čele zmodrá. Cože? Zmodrá? Nikdy modrá nebyla. Něco se děje, na to vsadím tlapku!
Najednou, jako blesk z čistého nebe, se mi rána začne zacelovat. V místech, kde před chvílí byly velké krvavé rány, je teď naprosto obyčejná srst.
Oba vlci se na mě dívají jako kdyby mě viděli poprvé. Jako první se ozve Kirck.
,,No tohle? Naučíš mě to někdy?" Zeptá se mě a zabodává do mne své oči.
,,Em, no, pokud budu vědět jak, určitě tě vezmu do učení," řeknu a můj výraz povolí do uvolněné grimasy. Pak mě něco napadne. Opatrně postavím na zem jednu tlapku, pak druhou a za okamžik už stojím. Naprosto bez bolesti! Oba dva na mě stále upírají oči, jako kdyby viděli vlčího ducha na hřbitově, Angela stále beze slova.
,,Na co čekáme?" Zeptám se a švihnu ocasem. ,,Jdeme domů, ne? Nebo jste tu zapustili kořeny?" Rozesměju se a z legrace strčím do vlčete.
,,Eh, co? No jasně!" Probudí se a Kirck také.
,,No konečně, to to trvalo!" Zavýsknu. Užívám si ten ztracený pocit svobody, který mi ukradly pumy. Je to krásné, opravdu.
Vyjdu svižným, pružným krokem ke Quantimě. I ta se na mě dívá jako na zjevení. Ve zkratce jí vysvětlím, co se stalo, jak to, že jsem se tak najednou uzdravila a jestli by mě už nepustila. Souhlasila.
Za chvíli už jdeme všichni tři malou, skoro zarostlou stezkou. Potom přes Travnaté pláně až k těm šesti stromům a jsme doma. Doma. To slovo je mi po té době tak vzdálené, že už téměř nevím, jak ten můj vypadá. Jenže to se okamžitě napraví. Vcházíme dovnitř, trochu se mačkáme, ale ten pohled na domov nic nenahradí...
Tu noc usínáme ve společném objetí. Šťastní a doma, konečně pospolu.


/Tento příběh bych použila i ve svých životních příbězích, pokud by to nevadilo. Je docela důležitý/

První jarní den

/dva solary před hlídkou (Boj na život a na smrt)/

Vzbudila jsem se. Venku už zpívali ptáčci, pofukoval teplý vánek, stromy tiše šustily a ve vzduchu se nesla vůně smrkové smůly. Protáhla jsem se a šla vzbudit Cali. Rick a Rime byly zřejmě zase na lovu, protože jejich místa byla prázdná. „Dobré ráno Cali." usmála jsem se na ni. „Jak pak ses vyspala?" zeptala jsem se jí, když se zvedla ze své kožešiny. „Dobré ráno Hirko." ještě trochu ospale se protáhla. „Skvěle." odpověděla mi se zářivým úsměvem. Ze spíže jsem vytáhla králíka a podala ho Cali. Obě jsme se nasnídali a jelikož se ještě Rime ani Rick nevrátili z lovu, rozhodli jsme si dát menší procházku po okolí. Cali vyběhla radostně ven. Poklusem jsme běžely okolo Jezera zamilovaných. Bylo tu neobvyklé rušno. Včely opylující květy bzučely všude kolem nás. Na jezeře plavaly kačeny a dokonce jsme vyděli i letošní kačátka, pohrávájící si na vodní hladině. Dlouho jsme se tu nezdrželi, protože jsme byly zvědavé, co nám všechno první jarní den ještě přichystal za překvapení, i když pro Cali mám snad taky jedno takové radostné překvapení. Vzaly jsme to oklikou k Travnatým pláním, které byly už celé pokryté barevnými květy. Všude bzučel hmyz a ve vzduchu plachtily nádherní motýli. Vše se zase začalo probouzet ze zimního spánku. Tráva se zazelenala, zvěř vylezla ze svých úkrytů a sluneční vlk opět zářil teplými jasnými barvami. Cali vesele hopskala trávou, zdála se být tak bezstarostná a šťastná, že mě jediný pohled na ni naplňoval radostí. Tuhle chvily si navždy uchovám ve svém srdci.

„Kam půjdem teď Hirko?" radostně se mě optala. „Kam chceš." usmála jsem se. Cali se na chvily zapřemýšlela. „Už vím! K Horám Pierwan!" nahodil prosebný kukuč jako každé malé vlče. „Tak jo. Hurá na hory Pierwan!" ukázal a jsem jejich směrem. „Kdo tam bude poslední, uloví tomu druhému králíka!" vykřikla vesele Cali a bez váhání vyběhla k horám. Na nic jsem nečekala a dlouhými skoky jsem ji doháněla. Poslední dobou mě trápila myšlenka na to, že by Cali stejně jako Raily opustila naší jeskyni, a i když by žila ve stejné smečce, moc by mi chyběla. Chyběly by mi ty radostná rána i večery. Každá její lumpárna, každý její vyvedený nápad. Každý její úsměv. Prostě by mi chyběla láska k vlčeti a ta jeho ke mně. Konečně jsme běžely bok po boku. Na obzoru už se rýsovaly hory Pierwan. Cali ještě zrychlila, ale dnes prohraje ona. Ušklíbla jsem se rošťácky. Protáhla krok a pár svižnými skoky jsem ji předběhla. „Adios Cali!" mrkla jsem na ni s úsměvem. Ta se na mě jen překvapeně podívala. Zahla jsem za strom a namířil jsem si to po kamenité cestičce až k polštině s malým plesem, které tady vzniklo ze sněhu a ledu. U plesa jsem se zastavila a dívala jsem se, jak se Cali škrábe na horu. Konečně je tu. „Mám u tebe králíka." zakřenila jsem se na ní. „Ale to není fér, vždyť jsi starší než já!" zamračil se na mě, ale moc dlouho ji to nevydrželo. „Dobře, ale příště tě porazím." mrkla na mě.

Ještě chvily jsme tam tak seděly a smaly se různým vtipkům, než jsem se ji konečně odhodlala zdělit jednu informaci. To překvapení. Zvedla jsem hlavu k nebi. Rheila už byla hodně vysoko nad námi a pomalu se náklaněla k západu. „Víš Cali..." začala jsem nejistě, netušila jsem jak na tu informaci zareaguje. Jestli bude šťastná, nebo smutná. „Děje se něco Hirko?" zbystřila, když jsem se odmlčela. Obrátila jsem se na ní. Musím ji to říct. „Nic zásadního, jen by mě zajímalo, jestli bys nechtěla nějaké nevlastní sourozence." vypadlo na konec ze mě. Sice trochu roztřepaně, ale Cali jsem to zdělila. Zvědavě jsem si prohlížela její obličej a doufala, že ji to až moc nevzalo. „Nic zásadního?" vyjela najednou po mě. Chtěla jsem něco namítnout, ale ona mi skočila do řeči. „Vždyť to je úžasné! Už se na ně těším, i když to nebudou moji sourozenci." v očích se jí objevila zase děcka jiskra, která z ní udělala to malé vlče, jenž jsem kdysi přijala do opatrovnictví. Usmála jsem se. „Počkej, a ty už jsi březí?" zarazila se. „Jo." kývla jsem hlavou. Trochu mě děsilo jak rychle dospivala, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že to přijala v pohodě. „A můžu je někdy hlídat?" udělala na mě zas ten štěněčí kukuč. „Určitě." mrkla jsem. „Jo a ještě jedna věc Cali, jsi první vlk ze smečky, kterému jsem to zdělila. Je to úplná novinka a ostatním to zdělím až se na to budu cítít." upozornila jsem ji. „Neboj, mám pusu na zámek." usmál se. Obě jsme se pak vydali zpět k jeskyni. Byl to úžasný první jarní den. Konečně jsem se zas po dlouhé době cítila skvěle a zapomněla na chvíli na vše, co mě trápí.