3/5 Život na život a na smrt 1/2

„Ahoj Hirko!" pozdravila mě Lady, když jsem došla na Louku Bohu. „Dobré ráno Lady." trochu ještě zábrana do svých myšlenek jsem ji odpověděla. „Děje se něco Hikro? Poslední dobou se mi nezdáš ve své kůži." zakroutila nademnou starostlivě hlavou. „Neboj, není to nic vážného." nasadila jsem na svou tvář zářivou masku. Uvnitř jsem však těžce nesla všechny ty události za posledních pár solarů. Nějaké ty týdny se snažím vyrovnat se se smrtí své rodiny, a když se z toho konečně dostanu, objeví se tu Back, který mě vrátí zpět do rozpaků. Další věc, co mě děsí, jsou mé city. Vše se to jaksi změnilo od příchodu Ricka. Všechna ta snaha najít vraha. Pořád mi však vrtalo hlavou proč by to Back dělal, můj první přítel a první láska. Znám ho dost dobře. Rime mi ho hodně připomíná, ale měla jsem za to, že Back umřel tu noc spolu s mojí rodinou. „Zatracený city." pomyslela jsem si. „Huhu, Hirko, opravdu jsi v pohodě?" zaznamenala jsem hledíci Lady a její starostlivý pohled. „Oh, jo promiň, jen mi není moc dobře." pousmála jsem se. „Mužem to odložit." navrhla. „Ne, to není třeba. Stejně jsem už Cali svěřila Jessi, protože Rime a Rick šli na lov." námitla jsem. „Jak myslíš. Tak jdem?" změnila vlčice téma. „Jdem!" hrdě jsem pronesla spíš jen pro legraci a možná i proto, abych už se přestala hrabat ve svém svědomí.

Klusem jsme vyrazily na hlídku. Louka bohu, byla jako vždy zahalené mlžným oparem, který tomuhle místu dodával tajemnou atmosféru. Nikde nic nebylo, proto jsme pokračovali k Jezeru smrti. Voda zde byla klidnější než kdy jindy. Ale ani tady jsme nic nenašly a tak nám nezbývalo nic jiného, než zamířit k Vlčím hřbitovům. Prodirali jsme se ostrým trním. Sice jsme narazili na pár stop, ale ty patřily býložravé zvěří. Další naší zastávkou byly Močály. Opatrně jsme našlapovali na na cestu, abychom se někde nezabořily do smradlavého bahna. Konečně jsme opustili tohle zatuchlé místo a vydali se k Jezeru zamilovaných. Sluneční paprsky si jako vždy pohravaly na vodní hladině. Les zde tiše šuměl a ve vzduchu se nesla vůně smůly. Jaro je zřejmé v plném proudu. Obešli jsme celé jezero, ale ani stopa po vetřelci. Temný les jsme rychle, ale důkladně prohlédly. Nebylo tu nic neobvyklého. Naše cesta teď vedla na Písečné pláně. Prošli jsem je celé. Pokud tu někdy byly stopy, musel je zavát vítr, který tu dnes panoval. Dalším místem bylo nechvalně známé Jezero duchů. Sluneční paprsky, které nás doprovázely, zmizely pod navalem husté mlhy. Bylo slyšet kuňkání žab, otravné bzučení cvrčku a občasné zamachání křídly nějakého ptáka. Radostně jsem se nadchla, když jsme opustily to nechutně zapáchající místo. Od Jezera duchu k jasně modrému Antracitovému jezeru. Průzračná voda narážela do písčitého břehu, který byl posetý drobnými kamínky. Nádherné místo plné pozitivní energie. Náhle se mi však do hlavy vloudila myšlenka na naše první setkání s Rimem. Tady to přece všechno začalo. Ležela jsem na břehu, když za mnou zašustilo křoví, z kterého vylezl vlk jehož srst hrála mnoha odstíny šedé.

„Hirko, mám pocit, že nás někdo nebo něco sleduje." vyrušila mě ze vzpomínek Lady. Asi bych se už měla konečně sebrat, přestat se litovat a začít se chovat zodpovědněji, alespoň na hlídce. „Hned to zkontroluju." kývla jsem. Pomocí magie jsem začala obracet vzdušné proudy v našem okolí. Náhle jsem ucítila pach neznámého tvora. Vycenila jsem zuby a naježila srst. Lady mě hned napodobila. „Ukaž se!" zařvala jsem ke křoví. Ozvalo se jen děsuplné uchechtnutí, které ve mně vyvolalo nejistotu. Ať to je co to je, byla jsem Rimemu vděčná, že mě donutil si vzít brnění. Nic jsem však na sobě nenechala znát, ba naopak jsem ještě víc vycenila zuby a připravila se k boji. Křoví zašustilo. Mráz mi přejel po zádech, když jsem uviděla obří bežovou tlapu s ostrými zatahovacími drápy, která vyšla z póza křoví jako první. Cukla jsem sebou. Ledy na mě statečně pohlédla a kývla hlavou. Byla připravena. Talpu z křoví následovala hlava s ďábelskýma očima a mohutné tělo. „Co pohledáváš na území Ambodijské smečky!" zavřela jsem na pumu. „Hledám jednoho vlka!" odsekla. „Co ti udělal, že ho hledáš?" pokusila jsem se z ní vytáhnout víc informací. „Heh." odfrkla. „Tobě to budu zrovna vyprávět." vycenila zuby v posměšném úšklebeku. „Asi bych to měla vědět, pokud ti mám povolit zde šmejdit po nějakém vlkovi. Jak můžu vědět, že nás nechceš ohrozit?!" napodobila jsem její výraz. „Dobře, vyhrála jsi vlčice." odmlčela se. „Měly jsme smlouvu s jedním vlkem z Garterovy smečky." to jméno mě zaskočilo, vždyť jde o otcovu smečku. „Back." procedila jsem mezi zuby jen tak pro sebe. „Jenže se to zvrtlo a já kvůli němu přišla o svou matku." odpověděla. Z její tváře jsem nybyla schopna přečíst, co zamýšlí teď. „Vím, že je tady a taky vím, že ses s ním už setkala." ušklibla se na mě. „Rick?" pohlédla na mě trochu dezorientovana Lady. Já však nad její domněnkou pouze zakorutila hlavou. „Pche, ten zbabělec a zrádce? Prosímtě, kdo ti to nakukal. Vždyť on utekl jen proto, aby si zachránil vlastní kůži. Vybuchla smíchy puma. „Neurážej mého bratra!" neovládla jsem své city. Nenechám, aby ho někdo shazoval. „O takže ty jsi ta Hirka?" skoro jak na lusknutí prstů se její smích změnil na údiv. „To mě teda těší. Dovol mi, abych se ti představila Hirko dcero Gartera a Talii. Mé jméno je Anixia." naznačila mi menší uklonu. Můj vztek tím však ještě prohloubila. „O co ti do Phayonu jde?" začala jsem se ztrácet v naší konverzaci. „Víš, obě chceme dostat toho samého vlka. Ty zrádce svých rodičů a já vraha mé matky. Mužem se spojit." usmála se výtězně. Mozek mi říkal, že je třeba pomstít rodiče, jak by to udělalo, každé hodné dítě, ale srdce mi říkalo, že Backa stále miluji. „Backa už nikdy nepodrazím!" vyhráli nakonec mé nekontrovatelné city. „Jako to škoda. Doufala jsem, že tak sympatickou vlčici nebudu muset zabít, ale když k tomu svému milovanému Backovi chováš ty své city. Je třeba tě odstranit." lítostivý výraz okamžitě nahradila nepopsatelná touha po krvi. Chudák Lady. Musí být teď úplně zmatená. Bohužel ji nemám čas vysvětlovat, celou mou situaci. „Jen by mě zajímalo, kde jsi zjistila, že k němu chovám city?" nedůvěřivě jsem se jí optala. „Ale Hirko, vždyť jsem ti říkala, že jsem tě s ním viděla. Přece nejsem blbá? Navíc jsem taky holka. Máme to stejně." znovu se ušklíbla. Měla jsem co dělat, abych se jí nevrhla po krku. „To se pleteš..." naštvaně jsem zasyčela. „Neboj, on tě taky stále miluje, ale to ty přece už víš!" její úšklebek se ještě víc prohloubil.

Mé nohy se odrazily od země a během mrknutí oka jsem už byla zahryznutá do Anixininy kůže...