Zázraky se dějí!

Pro mnohé vlky je tento den spojený s radovánkami. Společně se svými přáteli, vlčaty a partnery chodí na procházky, lovy nebo k jezerům. Já letos takové štěstí nemám. Po těžkém zranění jsem stále upoutána na lůžko v jeskyni naší zdravotnice Quantimy.
 Tohle ráno za mnou přiběhl Kirck. Už jsem ho pár dní čekala a jakmile jsem uviděla jeho siluetu ve vycházejícím slunci, srdce mi poskočilo a kdybych se mohla hýbat, okamžitě bych mu vyběhla vstříc. To je to, co mě zastavilo.
 Jakmile vlk vkročí do chladného stínu jeskyně, hrne se ke mně.
,,No konečně, už jsem tě čekala," přivítám ho chladně, ale na tváři mi hraje pravý vlčí úsměv, který mu oplácím. V tu chvíli si také všimnu, že nepřišel sám. Moje malá Angela vběhne do jeskyně chvíli za ním a okamžitě se řítí ke mně.
,,Lady!" Vypískne vlče ,,Konečně tě zase vidím!" Je plná neskrývané vlčecí radosti a já jsem najednou ještě šťastnější.
  Konečně je zase vidím... pohromadě.
,,Jak to s tebou vypadá?" Zeptá se vlče a poskočí si.
,,No, zatím to jde, ale..." odpovím, jenže větu nedokončím. Povzdychnu si a usměju se na ně tím smutným úsměvem. Jak je tak vidím, chce se mi brečet. Ale ne smutkem, štěstím. Štěstím, že je mám, že za mnou chodí a že jsem je potkala. Ještě, než stihnu domyslet, proč štěstím, vločka na čele zmodrá. Cože? Zmodrá? Nikdy modrá nebyla. Něco se děje, na to vsadím tlapku!  
 Najednou, jako blesk z čistého nebe, se mi rána začne zacelovat. V místech, kde před chvílí byly velké krvavé rány, je teď naprosto obyčejná srst.
 Oba vlci se na mě dívají jako kdyby mě viděli poprvé. Jako první se ozve Kirck.
,,No tohle? Naučíš mě to někdy?" Zeptá se mě a zabodává do mne své oči.
,,Em, no, pokud budu vědět jak, určitě tě vezmu do učení," řeknu a můj výraz povolí do uvolněné grimasy. Pak mě něco napadne. Opatrně postavím na zem jednu tlapku, pak druhou a za okamžik už stojím. Naprosto bez bolesti! Oba dva na mě stále upírají oči, jako kdyby viděli vlčího ducha na hřbitově, Angela stále beze slova.
,,Na co čekáme?" Zeptám se a švihnu ocasem. ,,Jdeme domů, ne? Nebo jste tu zapustili kořeny?" Rozesměju se a z legrace strčím do vlčete.
,,Eh, co? No jasně!" Probudí se a Kirck také.
,,No konečně, to to trvalo!" Zavýsknu. Užívám si ten ztracený pocit svobody, který mi ukradly pumy. Je to krásné, opravdu.
 Vyjdu svižným, pružným krokem ke Quantimě. I ta se na mě dívá jako na zjevení. Ve zkratce jí vysvětlím, co se stalo, jak to, že jsem se tak najednou uzdravila a jestli by mě už nepustila. Souhlasila.
 Za chvíli už jdeme všichni tři malou, skoro zarostlou stezkou. Potom přes Travnaté pláně až k těm šesti stromům a jsme doma. Doma. To slovo je mi po té době tak vzdálené, že už téměř nevím, jak ten můj vypadá. Jenže to se okamžitě napraví. Vcházíme dovnitř, trochu se mačkáme, ale ten pohled na domov nic nenahradí...
 Tu noc usínáme ve společném objetí. Šťastní a doma, konečně pospolu.

hezké

Děkuji moc

420D