Magické místo

Nedávná návštěva Střelky a Arca mě velmi potěšila. Patřili mezi první, kteří viděli moje vlčata. Rick se tu vždy stavil jen tak zběžně. Trochu mě mrzelo, že mi nechtěl říct, co se děje. Doufala jsem proto, že si našel někoho nebo novou smečku a že nemá nějaké problémi. Po týdnu ležení u vlčat a občasné procházky po jeskyni mi začali dřevěnit nohy. Potřebuju se prostě projít, nejlépe proběhnout na čerstvém vzduchu. Konečně se vrátil Rime z lovu společně s Kurem, který mu pomáhá hledat potravu, tak jako kdysi mě. „To je dobře, že už jste tu." usmála jsem se na ně a vstala z medvědi kožešiny. „Dobré ráno Hirko." položil předemě mladou srnku, která nestíhal utéct jeho tesákům. „Děkuju." vděčně jsem se na něj usmála a dala se do jídla. Byla jsem trochu vyhladovělá. Přece jen jsem odsud nemohla jen tak odejít a nechat je tu bez dozoru. „Mohl by jsi je pohlídat na chvíli? Už se opravdu potřebuju protáhnout." požádala jsem Rimeho, který jen souhlasně přikývl. Předala jsem mu instrukce a vydala se k východu jeskyně. „Jdeš se mnou Kuro?" mrkla jsem na něj. Havran jen přikývl hlavou a vznesl se z kamenného výstupku, na kterém sedaval. Vyšla jsem ven na čerstvý vzduch.

Mé oči zasáhly ostré ranní paprsky Rhei a můj kožich roucuchal příjemný vánek. Sešla jsem z plošiny před jeskyni na travnatý povrch, kde jse mi tlapky okamžitě promáčeli rosou. Cítila jsem vůní mizí stromů a jehličí. Vzduchem se neslo veselé cvrlikání okolních pěvců doprovázených krásné hudby ševelením listů na větvích stromů. Byl to zvláštní pocit opustit jeskyni se všemi mými sedmi poklady. Nejistě jsem se ohlédla. Mozek mi pořád našeptával, že se jim může něco stát, že tohle není dobrý nápad ale moje srdce mě ujišťovalo, že vše bude v pořádku, že Rimemu můžu věřit. Kuro na mě zatím hleděl s nakloňenou hlavičkou na bok a vyčkával, jak se rozhodnu. Udělal jsem první, ale nejistý krok do stínu svěžího lesa. Touha po dobrodružství, pohybu a napětí porazila všechny mé obavy. Rozběhla jsem rychlostí větru. Běžela jsem přes popadané jehličí. Přes ještě mokré kameny a prohnilé pařezy. Jedná noha střídala druhou a můj kožich pročesával příjemný vítr. Nesledovala jsem kudy a nevnímala jsem ani jak dlouho jsem běžela, protože jsem byla šťastná.

Les vystřídal kamenitý terén a skály, mé nadšení však nepolevovalo. Běžela jsem kolem málo urostlých borovic, které lemovaly okraje skály. Na nebi se vznášel černý stín, který mě doprovázel na cestě. Náhle mé oči přitáhl zvláštní průsmyk mezi obřími kameny. Spomalila jsem a došla k němu. „Co tam máš." zakrakal vedle mě Kuro. „To nevím." zvědavě jsem nahlédla do průsmyku. „Jdem to okouknout." zvědavě jsem se optala Kura. „Pro mě za mě." pokrčil křídly Kuro. Přikývla jsem a opatrně se protáhla mezi kameny s havranem v patách. Vyšli jsme na okouzlujícím místě, nad kterým zůstala mysl stát. Byla to skalní plošina s úžasným výhledem do širokého okolí. Rostly zde nádherné zelené keře a barevné horské květiny. Na levém boku pryštěl vodopád jehož pramen musel být jen o kousek výš než jsem teď. Kolem kamenů prorůstla měkká krátká tráva a mech. „Páni." vydechla jsem úžasem. „Je to tu kouzelné." přišla jsem na kamennou plošinu, ze které byl výhled skoro na celé území Ambodie a ještě dál. Lehla jsem si do stínu skály nademnou, ze které právě tekl vodopád. „To teda je." přitákal Kuro, který se posadil na kámen nademnou. Náhle se mi do hlavy nahrnuly nejrůznější myšlenky. Zaplavyly mě jako přívalová voda po velkých deštích. Nevěděla jsem nad čím se zamyslet jako první. Byl to děsivý ale zároveň úžasný pocit. Napadlo mě, že bych si zde mohla donést kroniku a napsat ti další část. Náhle se předemnou objevila malá fialová liško-veverka? Oháněla se huňatým kožíškem žíhaným tmavě fialovými proužky a bílým spodkem. Zaujatě jsem si to stvoření prohlížela. „Nevíš, co je to za tvory?" optal se mě Kuro. „Myslím, že jsou to Naboové, ale nejsem si úplně jistá, protože jsem je nikdy neviděla. Pouze jsem si o nich četla v kronice." pokročilá jsem rameny. „To by ale znamenalo, že je tohle místo magické, že?" zamyslel se Kuro a já jen přikývla. „Určitě se zde nachází magie větru." dodala jsem zamýšleně.

Když se Rhea přehoupla přes poledne, usoudila jsem, že je nejvyšší čas vrátit se domů. Opatrně jsem se s Kurem vrátila přes průsmyk mezi kameny a opustila tak magickou oázu. Nikdy by mě nenapadlo, že něco tak nádherného někdy spatřím. Nebylo to sice nějak velke, ale to nevadí. Po klusem jsem se vydala na příč územím, abych byla v naší jeskyni u vlčat co nejdříve. Cestou se mi podařilo ještě ulovit králíka, na kterého jsem náhodou narazila. Teda spíše mě upozornil Kuro, který svým ostřížím zrakem kontorval zemi předemnou. Doběhla jsem na mítinku před naší jeskyni. Bylo to krásné dopoledne a určitě ne poslední. Uvidím, ale nejspíš si to tajemné místo nechám pro sebe. Pokud o něm někdo někdy ví či věděl, nechal si to pro sebe. Vešla jsem do jeskyně a položila králíka na zem. Rime se mezitím zveld z kožešiny a přišel mě přivítat milým objetím. „Jak ses měla? Proběhnutá?" optal se mě po té, co mi olizl čumák. „Jo, měla jsem se skvěle." usmála jsem se. Párkrát jsem se zakousla do masa, které jsem donesla a šla se natáhnout na medvědi kožešinu za kňučícími vlčaty. Každé jsem zvlášť očistila jazykem a nakojila je ať nemají hlad.

Krásný příběh, 680D

Děkuju, má Alfo