Co to má znamenat?

  Někdy jen tak sedím po boku svého věrného přítele Blackmoona a přemýšlím nad životem, nad mrtvými. Ach Bell... Má milovaná Bell. Chybí mi má vlčata. Všechna. Kéž bych je mohla opět spatřit, jak si hrají v trávě a hledají myšky. Bohužel se mé opatrovnictví neprojevovalo poslední dobou nejlépe, takže by mohl mít některý z vlků námitky.
Ležela jsem u malého jezera vedle mého doupěte, který byl u rozrostlého stromu.
Pozorovala jsem nočního vlka v odrazu vody, která se vlnila při vlivu sebemenšího tlaku vzduchu. Byl tu klid a proto jsem to tu měla ráda, ale ten jemný štěkot mi tu chyběl. Nikdo tudy moc neprochází, a tak tu mám spoustu soukromí. Když jsem tam jen tak ležela se sklopenýma ušima a čas od času zívla, cítila jsem se uvolněně. Můj pohled však upoutal celkem neobvyklý zvuk. V tu chvíli jsem samozřejmě zbystřila a podívala se že strany na stranu. Zahlédla jsem cosi v hloubi lesa. Když mé oči zaostřili na daný objekt, zjistila jsem že to bylo něco velmi velkého. Musím vám říct, že jsem pociťovala jak strach, tak zvědavost, jako malé vlče. Mezi stromy se objevil stín a jeho rysy mi připomínaly vlka. Vstala jsem na všechny čtyři a držela jsem se blízko nory. Nezvané hosty nechci, a už vůbec né ve svém doupěti. Lehce jsem sklonila hlavu, abych byla připravena na jakýkoliv boj. Mé očekávání bylo marné. Slyšela jsem jen kňučením a naříkání. Ze stínů se vynořil bílý vlk, který byl čelý od krve. Vypadalo to, jako by byl po boji.
,, C-co tu chceš?! “ zavrčela jsem. Ostatní by vlkovi asi pomohli, ale já jsem věrná Ambodii. Vlk se zkácel k zemi a jediné co řekl, bylo:,, Pomoc...“
K vlkovi jsem opatrně přišla a prohlédla ho. Vlk byl ještě při vědomí, ale i tak jsem si dávala pozor. Chvíli jsem váhala, ale poté jsem vlka dotáhla před doupě a snažila se vlkovi pomoci. To jsem nevěděla, že je to past...
  Vlk se po chvíli probral se zmatený a vyděšeným pohledem. Když se však podíval na mě, bylo to jako by před ním stála harpye. Vlk vstal a pomalým krůčky s kňučením kráčel vzad. Mírně jsem naklonila hlavu a snažila se vypadat méně nebezpečně, ale i tak jsem byla ráda, že ze mě měl vlk respekt.
,, Stratil jses?“ zabroukala jsem,, Tohle je území smečky Ambodie, tady by neměl vlk jako ty co pohledávat. Pokud mi povíš, jaká je tvá cesta, doprovodím tě zpět k hranicím bez jakéhokoliv problému, ale nechci, aby jsme to braly procházkou.“ Nechtěla jsem, abychom potkaly hlídku a já byla za vlka, co tahá cizí vlky na naše území.
,, Rádibychom se odsud dostali.“ zamumlal vlk.
,, Vy?“ ohlédla jsem se a zavětřila.,, Vás je tu víc?“
Vlk nasadil kamenný pohled a zakroutil hlavou.
Podívala jsem se vlkovi pořádně do očí a snažila jsem se mu věřit. Žádná velká zranění na nohou neměl, a tak jsem nemusela jeho odchod prodloužit.
,, Kam tedy? Odkud jsi?“ zeptala jsem se. Vlk se podíval na zem a odpověděl:,, Má smečka je daleko a o jméně se nezmiňuji.“
,, Fajn. Tak mi pověz, kterým směrem půjdeme.“ lehce jsem zavrčela.
,, POZOR!!!“ uslyšela jsem z nory, ze které vyskočil Blackmoon. Během okamžiku držel vlka pod svými tlapkami a vrčel.
,, Blacku dost! Tenhle vlk je na odchodu.“ zavrčela jsem. Když Black vlka pustil, hlavou se mu jistě linulo plno myšlenek, ale mě jen zajímalo to, aby jsem se toho vlka zbavila.
,, Stále jsi mi neřekl, kudy se vydat.“ štěkla jsem na vlka při lehkém nakračování po cestě, kterou jsem si vyšlapala. Vlk se mi zdál nervózní, protože se stále díval ze strany na stranu, jako by se každou chvíli měl objevit medvěd.,, J-jih“ šmikl ušima.,, To jdeš tedy celou dobu špatně. Tudy je sever.“ ukázala jsem packou na druhou stranu, kterou se chtěl vlk dál trmácet.,, Spíš se od cíle vzdaluješ. Pověz, z čeho máš ty rány?“ zeptala jsem se vlka.,, Jsem Omega.“ řekl trochu potichu,, ale tyhle jsou zrovna od jednoho psa.“
Psí smečku jsem neviděla dlouho a ikdyž jsme si velmi podobní, spolu moc dobře nevycházíme. Popravdě řečeno, bála bych se jakožto Omega vůbec opustit území smečky.
Naše cesta nebyla dlouhá a hranice území Ambodie končila před námi.,, Tak tedy, přeji šťastnou cestu.“ řekla jsem a kývla na pozdrav. Vlk začal kňučet a hrbit se k zemi.,, Netřeba se loučit.“ řekl kdosi zamnou. Když jsem se otočila uviděla jsem někoho, koho jsem potkat nikdy nechtěla...

... Pokračování příště...

Úžasný příběh 460D

Děkuji!