Obchodnickou stezkou

Slunce se už blížilo k západu a my se za celý den nezastavili. Ani jsme k tomu neměli důvod, Witann zvolil docela mírné tempo, a tak jsme ani nebyli moc unavení. Bylo to dobře, nemohli jsme si dovolit nějaké ochabnutí svalů nebo jakékoli jiné oslabení. Dnes jsme se sice nevzdálili z obchodnické stezky, která byla mírovým územím, vždycky se ale může najít někdo, kdo si o pojmu - mírové území - myslí svoje. Vlastně i proto nad námi kroužil luňák s očima dokořán a připraven vyslat směrem k nám varovný signál, kdyby náhodou něco.

Cesta ubíhala rychle, za což se zasloužil hlavně Witann, který nás od začátku zásoboval historkami ze svého života. Upřímně mě překvapovalo, kolik toho o něm nevím. Zrovna jsme přeběhli rozlehlou louku a ocitli se na kraji lesa. Tam nám dal Witann povel, abychom zastavili.

,,Dál už dnes jít nemůžeme. Jen kousek odtud se nachází hranice smečky Wikhaminel a tam není radno se pouštět po západu slunce.” vysvětlil s vážnou tváří Witann.

,,Už? Netušil jsem, že je to tak blízko.” Arco se tvářil dost překvapeně. Přikývla jsem, taky se mi to nezdálo.

,,Samotné hranice jejich území nejsou daleko, ale jejich tábor je odsud ještě hodně vzdálený.” Řekl WItann a zahleděl se do dálky.

,,Jak je vlastně území naší bývalé smečky velké?” zamyslela jsem se. Z doby, kdy jsem tam žila, jsem si pamatovala jen rány a kousance od větších vlčat, o rozloze místa, kde jsem žila, jsem neměla ani tušení.

,,Ambodia by se do jejich území vešla možná i třikrát, ale teď už dost otázek. Kousek odtud je jedna jeskyně, kam se můžeme na noc schovat, ale musíme být opatrní. Jakmile vlk sejde z obchodní stezky, není pravidly nijak chráněn.” řekl Witann a vyrazil po strmém svahu mezi stromy vzhůru. Já s Arcem jsme si vyměnily nervózní pohledy, a pak tiše vyšli za Witannem. Byl tu hustý podrost a pohyb v něm nám činil trochu potíže, ale Witann očividně věděl, co dělá a vybíral nám cestu, která už byla přece jen neznatelně vyšlapaná.

Po několika minutách chůze se před námi objevil skalnatý výběžek zarostlý mezi stromy. Když jsme k němu přišli blíž, všimli jsme si, že úplně u země je menší průchod dovnitř. Tázavě jsem se podívala na Witanna. Vážně chce, abychom prošli tímhle?!? Witann se jen beze slova skrčil před vchodem a s mrštností lasičky se protáhl dovnitř. Na to jsem pohlédla na Arca, on však jen s pousmáním kývl hlavou směrem ke vchodu, a tak jsem prošla za Witannem dovnitř.

Nejprve jsem viděla jen tmu a bála se napřímit hřbet, abych nenarazila o nízký strop, ale jakmile moje oči přivykly tmě, s úžasem jsem zalapala po dechu. Kolem mě se rozprostíral obrovský prázdný prostor s několika úchvatnými krápníky visícími ze stropu.

,,Líbí?” tázal se nás polohlasem Witann a samolibě se usmíval. Arco už se taky rozkoukal a já s pobavením sledovala jeho překvapenou reakci.

,,Páááni…” řekl jen a obdivoval ten prostor kolem.

,,Jak jsi ji vlastně našel?” zajímalo mě, když tu se v jeskyni objevil Portos.

,,Uff, když jsem vás z oblohy sledoval a viděl, jak mizíte pod tímhle skaliskem, byl jsem skoro přesvědčený o tom, že jste se propadli do země.” zaskřehotal Portos, když nás uviděl.

,,Promiň Portosi, zapomněl jsem tě na to upozornit,” zakroutil hlavou Witann.

,,Ohledně téhle jeskyně, byl bych raději, kdybyste o její existenci nikde moc nemluvili, je v ní více bezpečno, když se o ní moc neví.” řekl Witann a my mu přislíbili, že o ní nikomu neřekneme.

Pak obchodník ze svého vaku vytáhl dvě kožešiny, které jsme mu pomohli rozprostřít v jeskyni a trochu masa a sušeného ovoce. Witann ulehl na jednu kožešinu a já s Arcem na druhou a pak jsme spořádali tu trochu jídla, kterou sebou Witann sbalil.

Witann po jídle vyprávěl o své první cestě do Ambodie a ač jsem se vážně snažila poslouchat, jak líčí svůj první rozhovor s Amintou, kdy se mu z vaku vysypaly všechny svítící fazole, moje myšlenky bloudily někde úplně jinde.

Trochu jsem myslela na Wolfy s Chrisem a na ostatní vlky ze smečky, ale hlavně jsem myslela na Sparkyho, kvůli kterému jsme se na cestu vůbec vydali. Pohrávala jsem si s kamenem štěstí, který se mi houpal na krku a přemýšlela jsem.

,,Sparky se s největší pravděpodobností nachází na území vaší bývalé smečky, nebo v jeho okolí, ale jak ho najít bez toho, abys narazila na celou smečku?” říkala mi jedna myšlenka.

,,Co když tam ale Sparky vůbec není, nebo nepotřebuje pomoci? Nebo co když se ti ho zachránit nepodaří? To si myslíš, že se můžeš jen tak s nepořízenou vrátit zpátky do Ambodie?” hrozila mi další. Byla jsem z toho všeho vyčerpaná. Už zítra ráno jsem měla udělat krok do úplného neznáma a upřímně… nepřipadala jsem si vůbec připravená.

560 Darwenů, krásný příběh

Děkuji moc, Wolfy