Síla krysího kousnutí

Od začátku naší cesty nám bylo jasné, že zkrátka za žádnou cenu nesmíme narazit na hlídku. A právě kvůli tomu jsme si vybírali cestu, kterou by se nevydal žádný rozumně smýšlející vlk. Hlídkaři totiž na tomto území chodili po své trase několikrát denně, přesto však byla místa, kde se neukazovali.

Dříve než Rheila zařídila, aby se sluneční kotouč nacházel právě v půli své cesty, ocitli jsme se podle plánu na úpatí Jezevčí hory. Ta byla první z řady často nedostupných hor jednoho z nejvyšších pohoří široko daleko. Hlídkaři ze smečky Wikhaminel procházeli pouze údolím, které se táhlo mezi hřebeny, a tak pro nás v tomhle ohledu byly hory dost bezpečným místem.

Kolem poledne jsme stoupali po kamenitém svahu Jezevčí hory vzhůru a přitom s obdivem sledovali skupinu několika horských koz, jak ladně sbíhají po svahu dolů. Portos byl po celou dobu na stráži na obloze a jen chvílemi nám sděloval, jaká je kolem nás situace.

Poslední sluneční paprsky se odrážely od chladných skalisek kolem nás a jediné rostliny, které v tak vysoké nadmořské výšce rostly, byly už nějakou dobu přešlé mrazem a tak nabraly odstíny šedohnědé. Zdálo se, že to na mě i na Arca působí lehce pochmurným dojmem. Po většinu cesty jsme zůstávali zticha, snažili jsme se dělat co nejmenší hluk, čemuž nám háky na drápech příliš nepomáhaly. Alespoň jsem se však s takovovými zbraněmi cítila bezpečněji.

Bylo pozdní odpoledne, když jsme dorazili na Křížovou horu, u jejíhož vrcholu jsme se rozhodli usadit se a odpočinout si. Na pár chvil se zdálo být vše v pořádku, našli jsme si místo ve stínu menšího skaliska, odkud jsme dobře viděli na pěšinu, kdyby se k nám náhodou chtěl někdo přiblížit.

Když tu náhle za svými zády uslyším hrozivé zavrčení hodno tygra. Na krku mi vstávají chlupy rychleji než se stihnu otočit k původci toho zvuku. Arco již je taky na nohou a zaujímá bojový postoj po mém boku. S očima dokořán nalézám šelmu, která se stává naším nepřítelem. Na skalisku, pod kterým jsme ještě před setinami vteřiny odpočívali nás v nepřátelské póze a s otevřeným chřtánem plným zářivě bílých tesáků sleduje obrovitá  puma. Z jejího hrdla se dere další zavrčení.

,,Vlci jsou jako krysy… nenávidím tu pachuť jejich srsti v tlamě.” vrčí puma jakoby sama pro sebe. Aniž se podívám na bílého vlka vedle sebe, cítím, jak z něho sálá hněv. Sama se přistihuji, jak na pískově hnědou kočkovitou šelmu ukazuji své tesáky, aniž si uvědomuji, že to je přesně to, co ona toužila vyvolat… nenávist. Ve zlomku vteřiny sleduji, jak Arcovi z tlamy uniká výhružné zavrčení a puma neuvěřitelnou rychlostí skáče po bílém vlkovi. V mých očích se zračí děs, ale také odhodlání. Ostré drápy obrovského zvířete se zablýsknou nad Arcovou hlavou a v mých uších mi uvízne bolestné zavřeštění veliké kočky, když se jí Arco zakusuje do tlapy. Než se stihne puma nadát, stihnu se odrazit od země a s dravostí skočit po nepříteli. Cítím, jak se mé drápy zabořují pod kůži zvířete a shazuji pumu z Arcova hřbetu. Arco se rychle zvedá a já se pokouším udržet pumu u země, zatímco se ona vehementně snaží vyprostit se z mého bolestného sevření. Nad svou hlavou na chvilku zahlédnu kus perutě známého luňáka, ale nestíhám mu věnovat pozornost. Hledám místo na těle svého nepřítele, kde by do něj mohly vniknout mé tesáky a Arco mi zatím přiskakuje na pomoc. Bílý vlk se s vervou zakusuje do boku zvířete, když já konečně mezi tesáky ucítím krk té nebezpečné šelmy a přejíždím po něm zuby, obohacenými o ostré háky. V uších slyším svůj zrychlený tep.

,,Mluvila jsi o nás jako o krysách, správně?!” hrozivě zavrčím, aniž bych pustila její krk. Nečekám, jestli mi odpoví - nezáleží mi na tom, co by mi řekla a jen pociťuji, jak se v mé tlamě rozlévá horká krev z krční tepny, patřící ještě před krátkou chvílí hrůzu nahánějící šelmě. Cítím, jak z těla pode mnou pomalu uniká život, najednou spatřím poslední zaškubnutí packou velikého zvířete a s hrůzou v očích poodstupuji od pumy.

,,Jsi v pořádku?” zajímám se s trochou starostlivosti v hlase Arca.
Tehdy se Arco postavil vedle mě a na chvíli se zahleděl na mrtvé zvíře společně se mnou. Na mou otázku přikývl.

,,Mám jen pár šrámů, nic vážného.”

,,Arco?” oslovila jsem ho polohlasem, aniž bych od toho těla odtrhla pozornost. ,,Myslela jsem si, že je po nás.” hlesla jsem prostě. Arco na to nic neřekl a já jen v periferním vidění spatřila, jak znovu souhlasně kývl hlavou.

Stačilo pár chvil, abych si v hlavě prošla to, co jsem právě zažila i to, jak to mohlo dopadnout. Po zádech mi přejel mráz a já se otřásla.

,,Měli bychom si najít místo na spaní, začíná být chladno.” probral mě z přemýšlení Arcův hlas. Souhlasila jsem a podívala se k obloze, načež jsem zjistila, že je vlastně ještě docela světlo, přesto jsem neodporovala a vydala se za Arcem. Po nedlouhé době hledání jsme skutečně narazili na menší skalku, pod kterou se minimálně před deštěm dalo schovat. Místa pod ní bylo poskrovnu a obecně se nejednalo o žádný zázrak, ale ani jeden z nás si nestěžoval. Portos mezitím kroužil nad námi a střežil okolí.

Ještě jsme se po okolí poohlédli po nějakém listí na vystlání místa, kde jsme se chystali přespat, ale protože stromů ve zdejších končinách bylo jen pramálo, nakonec jsme se vraceli prakticky s prázdnou. Tu trochu zeleně, kterou jsme donesli, jsme rozprostřeli po podlaze našeho skromného úkrytu.

Arco se v tichosti posadil a bez výrazu sledoval krajinu. Vtom okolní vzduch prořízlo mé zavrčení. Arco s leknutím ucukl instinktivně se přede mnou přikrčil.

,,Už se mi NIKDY nepokoušej lhát!” vrčela jsem Arcovi přímo do obličeje. ,,Prej nic vážněho.” zlostně jsem zasyčela a přinutila ho vstát.

,,Ta rána u krku potřebuje hned vyčistit, jinak se ti do toho dostane zánět. Ostatní nejsou tak hluboké.” oznámila jsem mu stále nahněvaným, avšak už klidnějším hlasem. Byla jsem trochu naštvaná i na sebe, mělo mi být jasné, že si zase bude hrát na hrdinu.

Sehnat v okolí vodu, nebylo nic jednoduchého. V pramen jsme vůbec nedoufali, naprosto jsme se spokojili s čistou dešťovou vodou, která napršela do menší prohlubně ve skále. Díky bohu, že si jí Portos z výšky všimnul. Arcovi jsem vyčistila rány a při posledních paprscích zapadajícího slunce jsem společně s Arcem a Portosem dorazila k našemu skromnému bydlení.

Bez váhání jsem se přihlásila o první hlídku, načež nikdo neprotestoval. Arco mi popřál klidnou hlídku a já jemu dobrou noc. Portos ještě chvíli zůstal se mnou vzhůru. Po celou dobu, kdy jsem já sledovala okolí a on první hvězdy, čekala jsem, že ke mně promluví, ale on zůstával zticha. Po uběhnutí několika dlouhých minut, jsem se ho nikoliv podrážděně zeptala sama.

,,Co mi chceš říct, Portosi?” tázala jsem se ho tiše, abych nevzbudila již pravidelně oddychujícího Arca. Portos se na mě nepodíval, jen se pousmál.

,,Jak tě napadlo, že ti chci něco říct?” Portos si protáh perutě a pak je znovu složil k tělu.

,,Hmm… jen tak…” řekla jsem potichu a očima těkala po skalách, které se ve světle měsíce prazvláštně třpytily. Slyšela jsem, jak Portos vydechl.

,,Vedli jste si dobře.” řekl Portos a odebral se také na kutě. Zůstala jsem sedět před vchodem sama a ještě párkrát jsem si nechala v mysli přehrát ta slova, která Portos vyslovil.

,,Slyšíš Wolfy? Vedla jsem si dobře. Byla bys na mě pyšná.” šeptla jsem směrem k obloze, jako bych doufala, že měsíční vlk, Rhanorr, mou zprávu Ambodiaské Alfě doručí.

Nádherný příběh. 730D

Děkuji Wolfy