Pár slov ve snové krajině

Existovalo nesčetně možných míst, kde by se Sparky mohl nacházet a co by mu mohlo hrozit. Ani jsme neměli stoprocentní jistotu, že je to na území naší bývalé smečky Wikhaminel, přesto nám to za to riziko stálo a tak jsme téhle noci přespávali v cizích studených horách, zatímco do Ambodie pomalu přicházela zima. Dnešní noc se ale něco změnilo…

To, co mě přinutilo začít vnímat byl nářek. Stačilo pár vteřin, aby si mé oči přivykly tmě, která mě obklopovala. Zaposlouchala jsem se do pravidelného dopadání kapek na vodní hladinu. Cosi na tom zvuku mě děsilo. Na krku mi vstávaly chlupy a celým mým tělem procházelo jemné mrazení. Na obloze nebylo luny ani hvězd a pod mými tlapami se drolil písek.

Náhle to děsivé ticho prořízlo zoufalé zavytí a já spatřila vlka jen několik kroků ode mě. Od první chvíle jsem tušila, že ho znám, ale z nějakého důvodu jsem nemohla přijít na to, o koho jde. Opatrně jsem došla blíž k vlkovi, který byl stále z části zahalen tmou a já mu tak nemohla dobře vidět do tváře. Háky na mých drápech tiše cvakly při každém mém dalším kroku a mě se při tom rytmickém zvuku ještě více naježila srst na hřbetě. V mých uších najednou zaznělo poslední -cvak- a já ihned na místě zkameněla. Mé háky na drápech byly zaseknuté v pískovci, až mými tlapami projela bolest. Přede mnou s hlavou poraženecky skloněnou a prázdnýma očima stála… mladá vlčice v tmavě šedém kožichu, jež byla pravou kopií mě samotné. Všechny instinkty v mojí hlavě mi přikazovaly, abych odtamtud zmizela a to co nejrychleji. Všechny mé myšlenky mě varovaly, že tohle není ani v nejmenším dobré. Ale já se nedokázala pohnout ani o dráp. Ta vlčice naproti mně mi bezeslov pohlížela do očí, jakoby mi skrz ně viděla až do duše.

,,Ty víš, že tohle je sen, Střelko…” promluvila na mě skoro až konejšivě. Ta slova jakoby odplavila všechny mé zastrašující myšlenky a já se náhle uklidnila.


,,Ale jakto, že mluvím se svojí pravou kopií, co se děje?” snažila jsem se to pochopit.

,,Ty tomu nerozumíš, já nejsem ty, alespoň ne ty v tom pravém slova smyslu. Jsem odraz tvého budoucího já, chápeš?” mluvila ke mně tiše má dvojnice. Přikývla jsem, ač jsem tomu rozuměla jen částečně.

,,Takže ty víš, co se stane? Najdeme Sparkyho?” tázala jsem se vlčice dychtivě. Ona uhnula pohledem a smutně přikývla.

,,Děje se něco? Proč jsi vlastně předtím tak truchlivě vyla?” trochu jsem se děsila odpovědi.

,,Poslouchej mě Střelko, v budoucnosti se může stát něco strašného, ale ještě není všemu konec. S Arcem pokračujte dál v pátrání po Sparkym, ale jakmile ho najdete, musíš svůj amulet pro štěstí darovat Arcovi. Štěstí se může usmát jen na jednoho z vás a Arco ho toho dne bude potřebovat víc než ty.” mé starší já mluvilo horlivě a já se snažila pochytit co nejvíce z jejích slov.

,,Dopadne to dobře, že ano?” šeptla jsem starostlivě. Tehdy se kolem mě začal vlnit vzduch, jakoby byl živý a já věděla, co to znamená.

,,Odpověz mi!” zavolala jsem zoufale na vlčici, zatímco jsem se z toho snu vzdalovala.

,,Neztrácej naději.” slyšela jsem její odpověď tak tiše, že jsem si skoro nebyla jistá, že to byla ona. Přesto jsem si ta dvě slova zapamatovala, i kdyby to byl jen výplod mé fantazie.