Rudooká vlčice

Společně s Arcem jsem se krčila mezi křovisky a skrz houští pozorně sledovala scénu kolem svého bratra. Oči jsem měla přimhouřené a uši nastražené. Byli jsme maskovánï natolik dobře, abychom nemohli být vlčím okem spatřeni. Do karet nám hrál i vítr, který byl téměř neměnný a vanul směrem k nám. Portos plachtil desítky metrů nad našimi hlavami a kontroloval, zda se k nám někdo neblíží z opačné strany. Přesto všechno jsem byla napjatá, jako snad nikdy předtím. Nehrozilo nám sice žádné bezprostřední nebezpečí, ale stát takovou dobu na jednom místě tak blízko nepřátelské smečky mi připadalo skoro jako čekání na smrt. Důkazem toho byl i fakt, že mé tlapy zvyklé na dlouhodobý pobyt ve sněhu začínaly mrznout - čemuž napomohla i nervozita. Přesto jsem všudypřítomný mráz, stejně jako sněhové vločky, které ve velkém množství zdobily můj kožíšek, dokázala nevnímat.

Uklidňovala mě však myšlenka, že se Amulet štěstí již Arcovi houpe na krku. Předání proběhlo beze slov - sundala jsem si talisman z krku a Arcovi ho nasadila dřív, než mě stihl propálit nesouhlasným pohledem. Nato se však Arco nespokojeně zamračil a snažil se mi ho vrátit. Oba jsme si však uvědomovali, že na rozepře teď nebyla nejvhodnější chvíle a tak když jsem nasadila nekompromisní výraz a tlamou naznačila slova - věř mi, načež Arco jen podrážděně zavrtěl hlavou a přestal se vzpírat.

Co se týče Sparkyho, z pohledu na něj se mi svíraly útroby. Když jsem ho viděla naposledy, byl ještě malé vlče - sice větší než já, ale přesto malé. Jenže tehdy se narozdíl ode mě měl k světu. Dnes tam však postával přivázaný silným provazem za zadní tlapu a s tlamou převázanou, aby se nemohl sám ze zajetí dostat. Navíc byl hubený, jakoby pořádně nejedl už pár týdnů. Levou přední nohu měl zvedlou nad zemí, což jasně značilo, že na ni nedošlápne. Ihned jak jsem ho uviděla v takovém stavu, měla jsem tendenci se rozběhnout rovnou k němu, ale díky Valwakovi, že jsem tak neučinila.

Jen taktak nás Portos stihl z oblohy varovat před nebezpečím a my rychle zaběhli za keře. Tehdy se na mýtině před námi objevila dvojice vlků, jejichž funkcí pravděpodobně bylo hlídat svého zajatce. Nevšimli si nás.

Zaujatě jsem sledovala, jak přistupují ke Sparkymu a nemohla si nevšimnout, jak nápadně podobný odstín kožichu tato hlídka měla. Zdáli se být i stejně velcí a stavba jejich těla se nijak nelišila. Předpokládala jsem, že jde o sourozence.

,,No koukni na něj,” zahalekal posměšně hnědý vlk směrem ke svému druhovi. ,,říkal jsem ti, že se o nic nepokusí.” Bylo vidět, že se Sparkymu při těch slovech ježí hřbet a snaží se zavrčet, ale provaz kolem jeho tlamy mu v tom bránil.

,,Beta říkala, že ho máme kontrolovat při každé cestě kolem tábořiště.” zabručel trochu otráveně druhý hlídkař.

,,Snad se jí nebojíš? Navíc... tenhle mrzák by stejně neměl šanci daleko utéct, vždyť se ani neudrží na nohou.” zlomyslně se zasmál první z vlků a na důkaz svých slov ihned bokem narazil do Sparkyho, který rychle ztratil rovnováhu a svalil se do sněhu. Nato se s pohledem upřeným opačným směrem od těch dvou, vyškrábal opět na nohy, přičemž dával pozor, aby se jeho levá přední nedotkla země.

Jakmile se Sparky zvedl, druhý z vlků ho kousl provokativně do ocasu, ale můj bratr nehnul ani brvou. To se soudě podle výrazů hlídkařům zrovna nezamlouvalo, a tak ho znovu poslali k zemi.

,,Jen ať si hraje na hrdinu, uvidíme, jak si za pár solarů poradí s naším Alfou.” zavrčel posměšně vlk, když tu se za ním objevila veliká světle šedá vlčice. Její oči měly barvu krvavě rudou, až jsem při pohledu na ně zalapala po dechu.

,,Moje řeč Sabare, moje řeč…” vyšlo z jejích úst, ale já měla pocit, jakoby to promlouval jedovatý had. Z toho syčivého hlasu mi vstávaly chlupy na krku. Děsivé vzezření šedé vlčice nejspíše na hlídkaře udělalo dojem, protože se ihned stáhli a poslušně před svou Betou sklonili hlavy.

,,Doufám, že víte, jak je vaše práce důležitá… bylo by nanejvýš nemilé, kdyby Alfa přišel o možnost potrestat tohodle opovážlivce tak, jak si zaslouží…” zašeptala vlčice až příliš medovým hláskem. Oba vlci ihned začali horlivě přikyvovat.

,,Dobrá, nerada bych se dozvěděla, že některý z vás příchod Alfy…,” vlčice se odmlčela, aby mohla těm dvěma věnovat široký úsměv. ,,...nepřežil.” zavrněla Beta. Oba vlci se před ní krčili na zemi a bylo na nich vidět, že by si nepřáli nic víc, než aby mohli zmizet.

,,Samozřejmě, má Beto.” horlivě přikyvoval první z nich.
,,Na nás se můžeš spolehnout, Navallo.” souhlasil druhý.

,,Dobrá, teď vypadněte, už dávno jste měli obcházet tábor. Poslední dobou se kolem potuluje spousta divokých šelem.” zavrčela Beta, jakoby náhle zapomněla na svou nevinnou andělskou roli. Hlídkaři, jakoby se na nic netěšili více, než na další obchůzku kolem tábořiště a tak do pár vteřin zmizeli mezi stromy.

Navalla ještě svýma rudýma očima přejela po krajině kolem a zdvihla čenich do vzduchu, snažíc se objevit nevítané hosty. Nakonec si trochu zklamaně odfrkla a hrdě odkráčela pryč.

Jakmile zmizela rudooká vlčice z dohledu, já i Arco jsme si naráz oddychli. Až teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak napnutá jsem v její přítomnosti byla a jaký děs u mě dokázala vyvolat.

Náhle se k nám snesl Portos, mluvil velmi tiše, ale důrazně.

,,Teď máte nejlepší příležitost Sparkyho zachránit. Beta nevěří, že by se odvážili neuposlechnout jejího příkazu, ale já se postarám o to, aby sem hlídka jen tak nedorazila.” řekl Portos a při tom pařátem do sněhu nakreslil jednoduchou mapu okolí. Vyznačil na ní okruh, kudy chodí hlídka, tábor a naznačil cestu, kudy bychom měli se Sparkym utíkat.

,,Sparky ale možná nebude schopen běžet.” šeptl Arco vedle mě. Já jen přikývla a vyndala před sebe jednu z lahviček s Rychlým čajem, který jsme si koupili na tržišti.

,,S tím by nám mohl stačit.” odpověděla jsem tiše a pak se otočila na Portose.

,,Nemáme moc času, leť Portosi.” řekla jsem vážně. Neměla jsem představu, jak chce zabavit ty dva hlídkaře, ale věřila jsem mu. On jen přikývl a vznesl se do vzduchu. Já s Arcem jsme se zatím obezřetně přeběhli ke Sparkymu. Arco se ihned vrhnul na provaz, kterým byl zajatec přivázán k blízkému stromu. S háky na zubech mu to šlo docela rychle, ač byl provaz dost tlustý.

,,Sparky, poslouchej. Pomůžeme ti, ale musíš být tiše, rozumíš?” promluvila jsem potichu na svého bratra. On trochu kriticky přimhouřil oči, ale pak přikývl. Rychle jsem mu rozvázala oprátku kolem jeho tlamy a postrčila k němu lahvičku s Rychlým čajem.

,,Tak ty jsi přece přežila, sestřičko..." zabručel jakoby nic Sparky. Já jeho ne zrovna vlídná slova přešla bez poznámky.

,,Vypij to do dna, pomůže ti to.” přikázala jsem Sparkymu a on si ode mě lahvičku s jistou nevolí převzal. Párkrát si k ní přičichl, jakoby zkoumal, zda ho nechci otrávit, ale nakonec se přemohl a nápoj beze slova vypil. Arcovi se konečně podařilo překousat provaz a já se modlila, aby Portosův plán fungoval.

,,Doufám, že si uvědomujete, že proti naší smečce nemáte nejmenší šanci." uchechtl se Sparky. Já na něj pohlédla překvapeně a zároveň vcelku naštvaně.

,,Copak ty ji i po tomhle považuješ za svou smečku?" divila jsem se. Ještě jsem sice nerozuměla důvodům, proč bylo se Sparkym zacházeno, tak jak bylo, ale stála jsem si za názorem, že s nikým by se takovým způsobem jednat nemělo.

,,Tomu se říká věrnost smečce, drahá sestřičko. To jsi ty nikdy neměla šanci pochopit. Opustila jsi rodnou smečku a teď jak vidím i svou stávající." zavrčel mírně Sparky a já na něj jen upřeně zírala. Tohle jsem nečekala a zasáhlo mě to víc, než jsem byla ochotna přiznat.

,,Neměl bys být náhodou aspoň trochu vděčný, že se ti tady snažíme pomoci?!" byla jsem na něj docela naštvaná až jsem si vůbec neuvědomovala, že bych neměla mluvit tak nahlas.

,,Poslouchejte mě oba, tímhle hádáním nic nevyřešíte. Musíme hned vyrazit, nevím, kolik času pro nás Portos dokáže získat.” promluvil Arco s vážnou tváří. Přikývla jsem na souhlas, na tohle jsme opravdu čas neměli a již jsem byla připravená vyběhnout směrem odtud, když mě zastavil Sparkyho hlas.

,,Počkejte přeci! Proč bych zrovna vám dvěma měl věřit?” tázal se Sparky, aniž by se hnul z místa, nasadil podmračený výraz a přitom si mě bedlivě prohlížel.

,,A co ti zbývá?” zeptala jsem se ho nazpět.