Nečiňte želvu mluvčím...

Nějaký neopatrný zbloudilý zajíc měl toho dne tu smůlu, že mi u mého doupěte vběhl rovnou pod tlapky. Na zajíce byl kupodivu docela rychlý, takže jsem si navzdory svému očekávání protáhl nohy při krátkém pronásledování. Dlouho však netrvalo, takže jsem teď seděl v klidu pod stromem a postupně trhal svoji kořist. Arati se poblíž na pařezu kriticky rozhlížela kolem a přežvykovala jakýsi list. Upřímně mi nikdy nedocházelo, proč preferuje listy nad masem, ale nerozmlouvám jí to. Ať se dál živí tím zeleným hnusem – alespoň jí nemusím shánět jelena.
Pokoušel jsem se si představit, jak Arati pronásleduje vysokou a zamyšleně žvýkal. Abych pravdu řekl, pomalou a až příliš rozvážnou želvu sprintující lesem jsem měl problém vidět dokonce i já.
Nakonec jsem si, s myšlenkou, že je to všechno hloupost a že má pomalá společnice za svůj život nikdy neběžela a nepoběží, ukousl pořádné sousto ze zajíce.
Ještě než jsem vůbec stačil začít žvýkat se z křoví naproti mé noře vynořil vlk. Jeho rezavohnědá srst jakoby svítila ve zbloudilých paprscích slunce. Zamračil jsem se – jako by nestačilo, že mě někdo ruší od oběda, i samo slunce mi brání v rozeznání toho, s kým mám tu čest.
„Ahoj,“ popošel ke mně vlk a mně došlo, že nejde o vlka ale o vlčici. „Jsem Cali... Mluvili jsme spolu na shromáždění.“
Zamračil jsem se na ni, se zaječí nohou visící mi z tlamy. Snad jí dojde, že pro mě teď není vhodná doba na rozhovor.
Vzápětí už jsem litoval toho, že jsem maso raději nedůstojně nepustil na zem a neodpověděl jí sám. Slova se totiž ujala želva: „Těší mě! Já jsem Arati!“ Na tváři se jí značil široký želví úsměv. „A on je Modrásek.“ Její tvář nabyla na škodolibosti.
„Co-“ udiveně na ni pohlédla Cali, zatímco já se dusil svým obědem.
„Modrásek Křivozub,“ zkonstatovala želva vesele. Vlčice zamrkala. Já se pokusil cosi zachrčet.
Konečně jsem polkl. „Dement, chceš-li,“ představil jsem se ještě zbytečně po svém. Na želvu jsem vrhl vražedný pohled.
„Ehm... Tak jo...“ přešlápla. „Hm... Díky za tu šišku. Je... Je fakt skvělá...“
Aratiin úsměv ještě narostl. „To jsem ráda, zlato,“ přikývla. „Ani nevíš, jak dlouho trvalo, než jsem Modráska vůbec donutila na to setkání jít. A přitom to je tak skvělý nápad!“
Nebylo jasné, jestli Cali víc udivuje optimistická želva, nebo Modrásek. Každopádně se neměla ke slovu, což želvě zjevně nijak nevadilo.
„Vůbec se mu tam nechtělo jít, víš?“ S vážným výrazem na mě pohlédla jako na rozbitý kotlík. „Tvrdil mi, že nemá cenu, aby se s kýmkoliv bavil, že prý jste mu stejně ukradení jako on vám. A přitom jsi ho měla vidět, jak mi to potom všechno vypravoval-“
„Řekl jsem akorát, že je to banda optimistů!“ vyprskl jsem na ni.
„Ano. Jistě.“ Arati s vážným výrazem pokývala hlavou. „Každopádně je podle mě moc hezký nápad-“
„Hezký nápad!“ zavrčel jsem. „Hezké by bylo, kdybys ty přestala zdržovat svými kecy,“ probodl jsem želvu pohledem, „A ty-“ podíval jsem se na Cali. Pak mi došlo, že vlastně nevím co říct. Zamračil jsem se a fruztrovaně zavrčel.
Vlčice o půl kroku poodstoupila. „Totiž... já asi... půjdu...“ zamrkala a přelétla pohledem ode mě k Arati.
„Ale nedej se rušit... Klidně si pokláboste, mě to přece nevadí.“ Se zavrčením jsem šťouchl do pozůstatků zajíce. Želva na mě káravě hleděla ze svého pařezu.