Hledání úkrytu část šest

Probudila jsem se u řeky a cítila jsem se o hodně líp něž včera. Moje srst byla celá promočená, tak jsem se rozhodla vstát. Pumalu jsem se postavila na svoje přední packy, šlo to z těžka, ale zvládla jsem to. Potom jsem se postavila celá. Protřepala jsem svoji srst, aby byla lechčí. Podívala jsem se kolem sebe a rozhodla pokračovat podél řeky do prava. Při chůzi jsem si vybavovala co vše se vlastně stalo včera.
Moje myšlenky ovšem přerušil můj žaludek.( Mysl: Noo co by jsem si dala k jídlu? Mám velký hlad, ale do vody chytat rybu nepudu. Musím se oddálit od řeky, tam by mohl být nějaký králík nebo hraboš. Ikdyž vím, že moje chut´ říká králík. )
Šla jsem od řeky s nadějí, že něco najdu. Dál od řeky tráva začala lechce žloutnout, neměla takovou zelenou barvu. Lovení bez Noaha byl o hodně těžší, ale přece si musím poradit sama. Rozhodla jsem se, že budu nejprve poslouchat jestli něco neuslyším. Jediný co jsem slyšela, byli ptáci, jeleni a hmyz. Hmmm. Tahle taktyka nefunguje. Umím lovit králíky, jenom nevím jak se hledají. Noah mi totiž vždy říkal přesně jejich polohu a já je pak ulovila. popošla jsem tedy dál, nebot´ tady nic není. Když jsem to už vzdávala, uslyšela jsem pohyb v trávě. Ztuhla jsem a dřepla si. ( Mysl: Tak ted´ tě mám v hrsti už nic neuděláš.)Připravila jsem se k skoku a hop. Vyskočila jsem do vzduchu a zajíc začal utíkat, tak jak mohl. Pronásledovala jsem ho, dokat´ jsem nevyhrála. Vím, žě běhání s vlhkou srstí není nejlechčí.
Panečku to byla snídaně. Na tak dobrou si už dlouho nespomínám. Po jídle jsem se vrátila k chůzi u řeky.
(Mysl: Udělám si plán. Dneska musím dojít k konci řeky Lavridle. U konce přenocuju a vydám se za nosem. Ovšem jak poznám, že jsem došla do cíle? Ikdyž nějaký představy už mám. Chtěla by jsem, aby moje nora byla blízko lesa i louky, a kdyby byla ještě u potůčku, tak by to bylo perfektní. Co když takové místo nenajdu? A jak dlouho se ještě neuvidím s Noahem? Najde vůbec ještě svoji matku? A možná se ani vůbec nevrátí.)
Moje pochybnosti mě začaly vrtat hlavou. Dokad´ jsem nespatřila lasičku. Pozdravím ji:,, Ahoj Lasičko. Nevíš jak daleko je konec Lavridle?" Lasička: ,, My se známe? Jo vím jak daleko je konec." Já: ,,Ne neznáme, ale ráda tě poznám. Pověz mi prosím jak daleko je konec." Lasička:,, Já jsem ještě malá lasička a s velkými zvířaty se bavit nesmím. Řeknu ti jenom, že konec Lavridle je za 100 000 stop." Já:,, Děkuji ti lasičko, já jsem lasičku viděla jenom dvakrát v řivotě, nepoznám rozdíl mezi mladětem a dospělím. Měj se." Lasička:,, Naskeledanou. Nevadí, že nepoznáš rozdíl. "
(Mysl: Takže do konce je 10 000 stop, protože lasička má menší nožičky než já. Ale nejsem si jstá jestli to přepočítala na moje. Doufám, že ne. Jinak by byl konec pěkně daleko. Kéž by jsem si našla nějakýho kamaráda, s ktrým bych si mohla povídat, samotný je mi celkem smutno.)
Řeka kolem mě byla nádherná. Aspon´ jsem si vychutnávala zvuk šplouchajících vlnek, zpěvu ptáků. Vím, že jeden z mích snů je najít nějakou smečku, v který bych se cítila dobře. Od tý doby co jsem se ztratila rodičům a sestře. Tento pouhý sen nahradil domov s Noahem. Ted´ by jsem chtěla nejprve najít krásný domov.
Když jsem ušla kus cesty, zeptala jsem se dalšího zvířátka jestli neví jak daleko je do konce řeky. Tentokrát to nebyla lesička, ale Sojka. Řekla mi, že asi 1 500 kroků, mích. To mi udělalo obroskou radost, nebot´ jsem se už těšila na spánek.To zvládnu ujít do setmění. Pokračovala jsem tedy dál.
Moje touha najít nový domov, byla větší něž předtím. Celou cestu když jsem šla s Noahem to utíkalo rychleji. Ted´ se mi to zdá, strašně dlouhý. A taky jsem Noahu slíbila, že budu navštěvovat jeho bráchu. Tato představa mě zarazila. Doufám, že existuje kratší cesta než je tahle. Takle by jsem chodila na navštěvy pět dní tam i zpátky.
Zastavila jsem se a podívala se před sebe. před sebou jsem uviděla konec Lavridle. Polilo mě velkým štěstím. Konečně konec. Rozhodla jsem se, že k konci poběžím. Upalovala jsem a dívala se kolem dokola. Když jsem doběhla, viděla jsem, jak zapadající slunce začína mizet v dáli. To byla nádhera! Krásný konec dne u řeky. Zívla jsem a řekla si.,, Čas spaní." Poslední úkol byl, najít hezké místo v trávě, což nebyl problém. Když jsem už ležela, tak jsem řekla poslední větu tohohle dne. ,,Dobrou noc."

................Pokračování příště...................