Tři ztracené duše

Arco:
Před nějakou dobou se kolem nás začaly pomalu ztrácet stromy, až nakonec les zmizel úplně a my se ocitli na louce. Byla už sice příliš velká tma, abychom tu příjemnou změnu mohli patřičně ocenit, ale aspoň chvíli jsme si nemuseli dávat pozor na nízké větve a houštiny, než jsme opět vběhli do lesa. Soustředil jsem se na svůj dech a zároveň podle sluchu odhadovat, jak daleko jsou naši pronásledovatelé. Ještě nebyl čas panikařit, snažil jsem se však nezpomalovat, ačkoliv to se Sparkym po boku bylo náročné. Jeho levá přední tlapa už dávno vykázala službu a zdálo se, že i rychlý čaj pomalu přestává účinkovat. Na krku se mi sice houpala ještě jedna lahvička, ale nebyl jsem si jist, zda to vystačí.

Sparky byl vcelku nevlídný společník. Většinu času byl zticha, ale v jeho tváři se značila nevole. Bylo mi jasné, že při první příležitosti by se ke mně tenhle vlk bez problémů postavil zády. Teď byl však zraněný, vyčerpaný a hladový. Jistě by mi nedělalo problém ho přeprat. Co se mu ale muselo nechat, za celou cestu si jedinkrát nepostěžoval ani nezastavil k odpočinku. Jeho houževnatost jsem dokázal ocenit. Mnoho vlků by se na jeho místě už dávno složilo k zemi. Tenhle fakt mě jen utvrzoval v přesvědčení, že má můj společník mnohem větší touhu přežít, než vykazoval.

Chvílemi jsem se myšlenkami vracel ke Střele. Doufal jsem, že je klec dost pevná na to, aby ji smečka nedokázala rozbít. Slíbil jsem, že seženu pomoc, ale pravdou bylo, že jsem neměl ponětí, kdo by si poradil se smečkou vlků a ještě mřížemi, které vyrobil člověk. To by dokázal snad jen Valwak...

V tu chvíli jsem v dálce uslyšel hrozivé hlasy své bývalé smečky. To našli Střelu. Vytanulo mi náhle na mysli. Sparky leknutím klopýtl a složil se do sněhu. Když jsem ho viděl, jak se bezmocně snaží zvednout, bylo mi jasné, že má sil už jen poskrovnu. Pomohl jsem mu zpět na nohy a z krku jsem si sundal lahvičku s rychlým čajem.

,,Stejně nás doženou…” zabručel Sparky, když jsem k němu postrčil lahvičku. Já jsem na to mírně zatnul zuby a dělal, jakože jsem to přeslechl.

,,Vypij to do dna, k hranicím je to ještě kus cesty.” řekl jsem a on už neřekl nic. Uposlechl. Pravděpodobně už neměl sílu odporovat. Ani jsem nečekal, než Sparky dopije a připravil se vyrazit. Nakonec tam po nás zbylo jen pár stop a prázdná lahvička pohozená ve sněhu. Nebyl důvod, proč bychom si ji brali sebou.

. . .

Byli jsme už jen kousek od hranic, když se schylovalo k rozbřesku a nám docházeli síly. I druhý rychlý čaj přestával účinkovat a naši pronásledovatelé se každou minutou přibližovali. Již jsem od sebe dokázal rozeznat jednotlivé hlasy vlků a pokaždé, když se ozvali, zatmělo se mi před očima. V hlavě se mi vracely vzpomínky, při kterých se mi ježil hřbet. Sparky mlel z posledního, když jsme překročili hranici smečky. Smutnou pravdou bylo, že nám ta hranice nezaručovala žádnou ochranu. Smečka Wikhaminel neměla nejmenší problém porušit nepsanou dohodu o neútočení na stezce obchodníků.

Vtom se mi v hlavě zrodil nápad. Jeskyně! Stačilo rychle zakrýt stopy a schovat se uvnitř. Witann přeci říkal, že o ní ví jen pár jeho známých.

Když jsme doběhli k menšímu potoku, nařídil jsem Sparkymu, aby dělal, to co já. A tak jsme skočili do ledové vody a běželi jsme chvíli po proudu. Když jsme vylezli, mráz se nám sice zakousával do tlap, ale aspoň to mohlo naše pronásledovatele trochu zmást. O kousek dál jsem objevil místo pod stromy, kde již nebylo moc sněhu, a tak jsem se zde mohli vyválet ve starém jehličí. Nemělo to sice takový účinek, jako v létě, protože bylo jehličí zmrzlé, ale výrazně to pomohlo.

,,Dobrá, a teď za mnou.” přikázal jsem a Sparky přikývl. Výraz v jeho tváři teď byl méně čitelný. Byl však ochotný spolupracovat a to mi stačilo. Menším obloukem jsme mířili k jeskyni. Doufal jsem, že ji najdu.


Začínalo pomalu svítat a já se Sparkym jsme se ocitli před jeskyní. Byla opravdu dobře krytá, přesto jsem si nebyl jistý, zda to bude stačit. Za sebou jsme stále slyšeli hlasy smečky, ale byly teď o něco vzdálenější než dříve. Vlezl jsem dovnitř jako první a pobídl Sparkyho, aby mě následoval. Od doby, co jsme jeskyni opustili, tam pravděpodobně nikdo další nebyl. Udělalo mi to radost, znamenalo to, že je ta jeskyně opravdu pro většinu vlků neznámá. Ačkoliv jsem zde už byl, musel jsem znovu obdivovat rozlehlost té jeskyně. Sparky taktéž užasle sledoval celý prostor.

Polohlasem jsem pobídl Sparkyho, aby šel se mnou dál do jeskyně. Nelíbila se mi představa, že bychom se usadili hned u vchodu. Procházeli jsme tak dál mezi krápníky. Když tu jsme zašli za jeden z krápníkových sloupů a před námi se objevila část jeskyně, o které jsem vůbec nevěděl. Měl jsem pocit, že tady už ten prostor končí. Pokračovali jsme tak dál a před námi se objevovaly stále nové kouty a místnosti, o kterých jsem neměl nejmenší tušení.

,,Nic tak obrovitého jsem ještě neviděl.” řekl Sparky tichým hlasem a já přikývl. Tohle od něj byla za celou cestu snad první věta, u které jsem nemusel zatínat zuby.

Náhle se mi zježily chlupy na krku. Hlas, který jsem za námi uslyšel, nebyl nikdo jiný než Navalla. Beta nepřátelské smečky. Zdálo se, jakoby stála přímo před jeskyní, ale to přeci nebylo možné! Myslel jsem si, že jsme je už setřásli.

,,Rychle, tudy!” přikázal jsem tlumeným hlasem a se Sparkym jsme se rozběhli chodbou kamsi do neznáma. Běželi jsme po studené skále a neodvažovali  jsme se promluvit. Cesta pod našimi tlapami ubíhala, ale my nevěděli kam. Dvakrát jsme se museli rozhodovat mezi cestami, ale příliš času nám to nesebralo. Neměli jsme ponětí, podle čeho se rozhodovat, tak jsme si vybrali cestu, která nás zrovna napadla.

Ani jsme se nenadáli a uviděli jsme před sebou světlo. Muselo už tedy být ráno a my se právě blížili ke konci jeskyně. Cestou nám došlo, že Navalla neběží sama. Slyšeli jsme, jak naštvaně rozdává rozkazy. Ke světlu na konci tunelu jsem upínal své veškeré naděje. Ale to, co nás tam čekalo mi vyrazilo dech.

Se zděšenými výrazy ve tvářích jsme se jen tak tak zastavili před hlubokou propastí. Skála zde byla zledovatělá a my měli obrovské štěstí, že jsem neběželi rychleji. S očima otevřenýma dokořán jsem sledoval, jak desítky metrů pod námi protéká divoký potok. Stáli jsme na malém výklenku u východu z jeskyně a neměli kam dál utéct.

,,Tohle je konec.” řekl Sparky vážně a já byl opět nucen zatnout zuby. Měl pravdu, ale nechtěl jsem to slyšet. Nemohl to být konec. Musíme přece zachránit Střelu! Ambodia na nás jistě čeká. Nemůžeme nedorazit. Naštvaně jsem si odfrkl a stočil svůj pohled ke Sparkymu.

,,Ještě ne.” zavrčel jsem a z krku si rychle sundal lahvičku s odvarem z Cassandřiny květiny, zatímco jsem poslouchal, jak se k nám přibližují nepřátelé. Sparkymu jsem nařídil, aby se skryl za rohem jeskyně. Já se mezitím postavil přímo před vchod. Chtěl jsem jejich příchod ještě trochu urychlit. Náhle jsem před sebou uslyšel trojité zavrčení. Představil jsem si, jak v záři denního světla vidí mou siluetu a o to lačněji se rozběhnou mým směrem.

,,Ano, tak je to správně…” zamumlal jsem si pro sebe, když jsem slyšel Navallino vítězné zavytí. ,,Jen ať se raduje…”

Již jsem před sebou v jeskynní chodbě viděl své nepřátele, jak se ke mně přibližovali neuvěřitelnou rychlostí. Jejich výrazy ve tvářích mluvily za vše. Vyčkával jsem. Ještě pár vteřin…

Už už byli skoro u mě… Už už by po mně Rudooká skočila, aby mě přišpendlila k zemi… Když tu jsem uhnul do strany. Navalla zavrávorala. Noha jí uklouzla na zledovatělé zemi a v setrvačnosti se prosmýkla kolem mě. Za každou cenu se snažila znovu najít rovnováhu, ale čím více se snažila, tím více sklouzávala k propasti. V uších mi znělo její zoufalé zavytí, když se přihnali i její dva společníci. Slyšel jsem, jak se drápy zachytává o hranu útesu, ale věděl jsem, že to nemůže zvládnout. Hrana byla stejně kluzká jako zbytek plošiny. Za pravdu mi dalo další zavytí. Tentokrát ještě mnohonásobně děsivější, než to předchozí. Dva vlci, kteří přiběhli po Navalle mezitím trochu získali rovnováhu. Avšak ztráta jejich velitelky jim sebrala odvahu. Hřbety měli naježené, ale byli připraveni se bránit stejně jako já. Z úst se jim dralo vrčení. Očima jsem je pozorně sledoval a přitom odhaloval svoje tesáky.

Když vtom jsem ho spatřil. Sledoval jsem ostré pařáty, jak se prvnímu z vlků zasekávají do hřbetu. Tmavo šedý vlk překvapením vyskočí a v tu chvíli po něm vystartuji. Nezasekávám do něj své zuby ani drápy, plnou silou do něj vrazím až naprosto ztratí rovnováhu. Háky na drápech mi pomohou udržet se na ledě, ale můj protivník se zavytím přepadává přes okraj plošiny.

Portos mezitím zasadil ránu zhora i druhému vlkovi, který chtěl svému druhovi přijít na pomoc. Nestihl to. Zpoza rohu vyskočil zraněný Sparky a zakousl se mu do ocasu. Dřív než se po něm stihl protivník ohnat, sám jsem mu skočil po hřbetu a složil ho k zemi. I jeho život skončil v propasti pod útesem. I jeho zavytí se mi zarylo do paměti jako nůž.

Jak snadno si ty tři vlčí životy Valwak vzal. Ve chvíli, kdy jsme si my lízali rány, ty tři duše stály před Valwakem, který měl za úkol rozhodnout o jejich osudu. Pošle je do Phayonu, vlčího pekla nebo na Izmael? Neměl jsem pocit, že by ti tři patřili do vlčího nebe, ale ještě dlouhé dny jsem o tom přemýšlel. Nikdy předtím mým přičiněním vlk nezemřel. A tehdy to byli hned tři.