Příběh mezi blesky - 2. část

„Budu vám vyprávět o jednom luňákovi jménem Taranis. Byl to jeden z nejlepších letců vůbec. Někteří mu říkali Král nebes a nebylo na Zemi luňáka, který by ho neznal. Nebylo tedy divu, že brzy po jeho vítězství ve světovém rychlostním závodu, zpychl natolik, že o sobě mluvil, jako o polobohovy. Říkal si, proč má někdo jako on marnit čas s takovými, jako jsou ostatní luňáci. Pohádal se kvůli tomu se svými přáteli a znepřátelil si spoustu obyvatel z místa, kde žil. Vysmíval se mocným luňákům a ohrnoval nos nad vším pozemským. Chtěl něco víc." Portos se odmlčel, aby nabral dech a ochutnal myšku, která před ním ležela. Já, Nina i Wolfy jsme napjatě čekaly na pokračování jeho příběhu.
„A nakonec se rozhodl. Toužil doletět tak vysoko, aby se setkal s bohy, kteří žijí na nebi. Věděl, že se o to nikdo ani neodvážil pokusit. Věděl, že pokud by se mu to podařilo, dosáhl by takové oblíbenosti, jako žádný jiný luňák. To bylo pro něj velice lákavé, takže si vůbec nevšímal mezer, které jeho plán měl. Nevšímal si přátel, kteří ho varovali, nevnímal svou rodinu, ani svůj vlastní rozum. Pouze si letěl za svým cílem. Chtěl všem ukázat, o kolik je lepší, než ostatní, a tak se vydal do náručí zkázy.
Letěl stále výš a výš. I když to byl tak rychlý a vytrvalý letec, docházely mu síly. Už si myslel, že to nezvládne a už si představoval, jak padá vysíleně k zemi.“ Vyprávěl dál Portos a já se zatajeným dechem hltala každé jeho slovo, přičemž jsem vůbec nevnímala blesky, které každou chvíli prořízly oblohu. „Jenže v tu chvíli dosáhl svého cíle, byl tam! Usadil se na mraku a úlevně si oddychl. Rozhlížel se kolem sebe a najednou za sebou uslyší hluboký hlas. „Jak se opovažuješ přiletět sem, za všemohoucími bohy?!“ Ačkoli normálně byl Taranis vždy sebejistý, teď se neodvážil ani otočit hlavu a skrčil se tak, že připomínal spíše poštolku. „Taranisi…“ ozval se jemný, přesto přísný hlas odjinud. „Kde se v tobě vzala všechna ta pýcha? Taranisi, ty jsi přece lepší! Ty bys nikdy neodstrčil své blízké jen kvůli slávě! Vzpamatuj se Taranisi…“ slyšel luňák žalostně mluvit bohyni. Neviděl však nikoho, jen cítil vzduch, který kolem vířil. „Doufám, že si jsi vědom našeho milosrdenství, když jsme tě nechali stále na živu. My totiž neprahneme po tvé smrti, my chceme tvou nápravu. Pokud nadále setrváš na cestě, kterou tě vede pýcha, čekají tě po smrti pouze nekonečná muka.“ Hluboký hlas se odmlčel a pak pokračoval. „Musíš se rozhodnout, je to pouze na tobě…“ slyšel Taranis už z dálky, protože padal do hloubky pod sebou.
Taranis nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí, ale když se probral, ležel v trávě, sám a zmrzačen. Marně volal o pomoc, ale nedočkal se jí. Všichni na něj zanevřeli a nikdo mu pomoc nenabídl.
Po čase se Taranis uzdravil, tedy, aspoň částečně. Jedno křídlo měl totiž, tak ošklivě poraněné, že nemohl létat. Ale žít se s tím naučil, i když lovit, ani létat už nedokázal. Od té doby chodí po světě a vypráví svůj příběh každému, kdo je ochoten ho poslouchat. Žije z toho, co mu ostatní darují, za jeho vyprávění.
Někdy zkrátka musí každý luňák sklonit hlavu před mocí bohů a letí se před bouřkou schovat na zem, místo toho, aby s ní bojoval.“ Dokončil Portos svůj příběh.
Rozhlédla jsem se po jeskyni a všimla si Niny, která ležela schoulená do klubíčka ve svém pelíšku a nejspíš už pěknou chvíli spala. Venku už přestalo bouřit a já slyšela, jak z listů stromů u naší jeskyně padají kapky deště a pozorovala, jak se na zemi slévají do maličkých potůčků. Wolfy nám nařídila, že už máme jít také spát, protože je moc pozdě. A tak jsem se hezky uvelebila v pelíšku a ještě zašeptala Portosovi, který se chystal spát vedle mě „Nevěděla jsem, že jsi tak dobrý vypravěč.“ Na to se on jen usmál a zašeptal mi nazpátek „Ani já ne.“

Moc pěkný příběh. 550 darwenů

Děkuji moc Ami