Prostě pokec

//moje miminko bellinkaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa je zraněnááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Napadlo mě, že na to možná nechce znovu myslet a tak jsem raději změnila téma. ,,Jessi? A jaké máš ty plány do budoucna?" zeptala jsem se jí.

//naaaaaaaaaaaaaaahhhhhhhh

,, Nino, Bell... Bell je mrtvá...“

,,Také by mě to zajímalo" Řeknu a usměji se na ni.

,, Popravdě, možná budu čekat malá vlčátka.“ usmála jsem se.

,,Cože?!?" vydala jsem ze sebe jediný výkřik a dál už jsem byla zticha. Od Wolfy jsem slyšela, že je Jessi zraněná a byla kvůli tomu u Quantimy, ale tohle se mi pravděpodobně bála říct.

,, Já... Promiňtě... Je to moje vina...“

,,Vlčátka?" pokusila jsem se o úsměv. Obyčejně bych asi skákala radostí, ale v kombinaci s předešlou zprávou to jaksi nešlo.

,,uhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhh................................................................................"a po tváři jí začala stékat slza..........

Věta, kterou vypustila Jessi z tlamy mi dočista vzala dech. ,,M-mrtvá? To nemůže být pravda... nemůže..." Nedokážu tomu uvěřit! Bell... je mrtvá... ne...

,, Ano.“ pousmála jsem se na Střelku. Podívala jsem se na Ninu a úsměv byl přeměněn ve smutek.,, Nino... Já... Opravdu mě to mrzí... Selhala jsem...“

Nechtěla jsem aby to Jessi schodila na sebe. Pochopila jsem, že za to ona nemůže, nevěděla, co dělá a tak za své činy přece nemůže nést zodpovědnost. ,,To neříkej Jessi, to není přece tvá vina." dostala jsem ze sebe mezi vzlyky.

Teď jsem si připadala jak malé vlče... Musím se tomu bránit... Už jsem tohle téma moc řešit nechtěla, ale chápu je.

T-ty za to přece nemůžeš.........................................................neměla tam být..............

,,Ne, to není tvoje vina. Není to vina ničí, Bell je teď ve vlčím nebi a má se dobře..." Snažím se ze sebe dostat nějaká slova útěchy, ale moc to nešlo.

Bylo mi z toho velmi smutno a můj žaludek se sevřel tak, že mluvit jsem mohla jen s obtížemi, přesto jsem se trochu ovládala a snažila se nebrečet, i když mi v kožichu nějaká ta zbloudilá slza přece jen tekla. Dělala jsem to kvůli Jessi, nechtěla jsem, aby si myslela, že to ONA způsobila smutek. ANi nevím, kde se to ve mně vzalo, vsadím se, že dříve bych se zkrátka rozbrečela, ale jakobych přece jen trochu dospěla a brala v potaz i city jiných vlků.

,, To je pravda... Děkuju moje vlčátka.“ usmála js3m se an každé z nich.

Opravdu..........ty za to nemůžeš......jenom........bude mi chybět

Oplatila jsem Jessi úsměv a snažila se vytěsnit z hlavy tu děsivou novinku, abych se mohla věnovat něčemu jinému. Přece jen mě zajímala i ta Jessina vlčata.

Podívala jsem se na Jessi a na její tváři se zračil obrovský smutek. Ach Jessi... ,,Teď bys měla myslet hlavně na ta vlčátka Jessi." usmála jsem se na ni, jakobych se ji snažila navést do východu z toho nekonečného smutku.

,,Musíme to přenést před srdce, i když to jde ztěžka."
//Jinak, už budu muset končit, tak zatím má drahá vlčátka a drahé vlčice

,,Bell by si určitě taky nepřála abys truchlila, že ne?" nabádala jsem Jessi.

//Ahoj Lady Snow, zase někdy

,, To ano. Musím to oznámit alfě, ale hlavně se musím držet pravidel.“ osmála jsem se.