Příchod do Ambodie

Pohlédl jsem dolů ze svahu pokrytého listím. Byl nízký, avšak poměrně strmý. Na jeho úpatí ležela želva.
 „Arati...“ seskočil jsem dolů k ní. „Nemůžeš být alespoň trochu opatrnější?“
 „Prosím, ale jistě, mohu být opatrnější. Uvědomuješ si ale, že jsem želva a jsem v lese? To pro můj druh není zrovna typické prostředí...“ Vrhla na mě ošklivý pohled, který ovšem značně ztrácel na efektu kvůli tomu, že ležela na zádech a ani mi nedohlédla na čenich. Mračila se tedy prostě kamsi na moji packu.
 „Mohl bys mi opatrně pomoct?“ Požádala mě nakonec kysele po minutě bezvýsledného metání blesků.
 Naklonil jsem hlavu ke straně a strčil do ní. Krunýř se rozkýval ze strany na stranu. Když opatrně, tak opatrně.
 Když pohyb téměř ustal, dloubl jsem do ní znovu. Sedl jsem si a pozoroval svou kývající se společnici. Stejně jsem si chtěl udělat přestávku.
 Chvíli jsem se ještě zabýval „opatrným“ převracením želvy, když za mnou zapraskala větvička. Prudce jsem se otočil. Na svahu za námi stáli dva vlci. Podle zbroje jednoho z nich jsem se dovtípil, že jde nejspíš o hlídku. Vypadala poměrně udiveně. Vlastně nebylo divu. Museli jsme vypadat dost komicky.
 „Ehm...“ začala vyzbrojená vlčice, „co to tady…“ Zavřela tlamu, která jí při pohledu na Arati zůstala údivem dokořán otevřená a pokusila se o výhrůžný výraz. „Ehm... Kdo jste a co tady pohledáváte?“
 „Jsem Křivozub,“ představil jsem se s mírným skloněním hlavy. Arati vydala jakýsi nesrozumitelný zvuk. Vzápětí jí zaskočilo, což jí zabránilo v okamžitém navázání věty. „Míříme spolu s Arat-“
 Želva, která konečně přestala kašlat, mi vskočila do řeči: „Co to žvaníš?“
 „Nic nežvaním,“ vrhl jsem na ni výhrůžný pohled.
 „Jo, žvaníš,“ stála si za svým želva. „Nebo mi chceš tvrdit, že se celou tu dobu jmenuješ  Křivozub a lhal jsi mě?“
 Vycenil jsem tesáky. „Mlč!“
 „Prooč?“ Arati si byla až příliš jistá tím, že jí nic neudělám. „Proč by neměly vědět,“ pokusil jsem se ji umlčet, ale moc pozdě, „že se jmenuješ Modrásek?“ Vzápětí dopadla moje pracka a želva se změnila v pouhou rotující šmouhu. Hlídka vypadala, že brzy lehne smíchy.
 „Modrásek?“
 „Křivozub.“ Zavrčel jsem.
 „Ale-“
 „Mám křivé zuby, nebo ne?“ Otázal jsem se a vycenil na ně své tesáky. Dva z nich byly opravdu mírně vychýlené – následek nevydařeného boje s medvědem.
 Chvíli jsem nakvašeně pozoroval zelený vír a pak obrátil svou pozornost zpět k nim.
 „Vy patříte k místní smečce?“
 „Ano, k Ambodii,“ odpověděla neozbrojená vlčice, zjevně na tento fakt hrdá. „Já jsem Lady Snow a tohle je Hirka. Z jaké smečky jsi k nám přišel?“
 „Nemám smečku.“
 „Možná to bude kvůli tomu jménu?“ Zaslechl jsem za svými zády Aratiin tichý popichovačný komentář.
 „Náhodou – nenašlo by se ve vaší smečce místo pro jednoho vlka navíc?“
 Hlídka si vyměnila tázavé pohledy. Kdo by chtěl mít ve své smečce někoho, kdo prohraje hádku se želvou? Nakonec na mně ale kývla Lady Snow: „Pojď, promluvíš si o tom s Alfou sám.“

Příběh úžasný 500D