Konečně...

Arco:
Krajinu pokrýval sníh a my se Střelou v něm opatrně našlapovali. Trvalo nám spoustu dní projít okolní krajinu, ale nenašli jsme jedinou stopu po Střelině bratrovi. Včerejšího večera jsem se jí snažil jemně naznačit, že ho možná nenajdeme, ale má společnice o tom nechtěla ani slyšet. Nemám představu, kde se v ní vzalo takové přesvědčení, ale přede mnou přísahala, že pokud ho nenajdeme, ukousne si ocas.

A tak jsme se nyní blížili přímo k táboru celé smečky Wikhaminel. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Snad jen zázrakem si nás za celou dobu pobytu na cizím území nikdo nevšiml, jaká ale byla pravděpodobnost, že to tak zůstane i nadále? Avšak pokud někde měl Sparky být, bylo to s největší pravděpodobností právě tady.

Bylo po poledni a my stoupali do kopce. Už jsme nebyli daleko od místa, kde přebývala celá smečka, a tak už jsme se neodvažovali ani promluvit. Oběma nám bylo jasné, že jakmile nás někdo z nepřátelské smečky uvidí, naší jedinou nadějí je utíkat, a to hodně rychle. A tak jsme oba měly oči otevřené dokořán a nastražené uši. Za sebou jsem vnímal Střelčiny pravidelné kroky a přitom nepřestával sledovat krajinu kolem. Bylo mi to tady už tolik povědomé, až se mi svíralo hrdlo. Za každou cenu jsem se ze své hlavy snažil vypudit všechny vzpomínky, další rozptýlení nebylo potřeba.

Když tu náhle, Střelina chůze se nápadně změnila. Rychle jsem se otočil, abych zjistil, co je příčinou. Střela párkrát klopýtla, až jsem dostal strach, že se neudrží na nohou. Ihned jsem jí přispěchal na pomoc a nabídl jí oporu. Ona ale odmítla, zdála se být velmi vyděšená.

,,Arco, cítila jsem bolest. Strašlivou bolest někoho blízkého. Myslím, že se někomu něco stalo.” zašeptala tmavě šedá vlčice.

,,To nic, už je to pryč.” snažil jsem se ji uklidnit. Ona na mě jen smutně pohlédla.

,,Máš pravdu, ta bolest už je pryč, ale nejsem si jistá, jestli je to dobré znamení.” pokývala Střela pochmurně hlavou, ale pak mi s maličkým pousmáním pokynula, abych pokračoval v cestě. Zdála se být silnější, než tehdy, když jsme vyráželi z Ambodie. Zdála se být dospělá.

,,Musíme si pospíšit.” pobídla mě a já přikývl. To, co se stalo mě však vyděsilo. Mohla mít pravdu? Opravdu se někomu z Ambodie mohlo něco stát? Nakonec jsem nad tím jen zatřásl hlavou, abych ty myšlenky od sebe odehnal. Ať už to je jakkoli, teď nebyl ten pravý čas, to řešit. Právě jsme se Střelou totiž dorazili na vrchol kopce a já ucítil dobře známý pach. Pach veliké skupiny vlků, která sídlila jen o kus níže pod kopcem. Se Střelou jsme si rychle vyměnily pohledy, když tu náhle jsme ho uviděli. Sparky!

Už se těším na další