Sněhově bílé nebezpečí

Zachmuřeně jsem klusala za svou opatrovnicí k doupěti naší léčitelky, Quantimy. Kdo by neměl rád bílou vlčici, která už tolika vlkům zachránila život? Já rozhodně ne. S Quantimou jsem si vždy ráda popovídala a velice jsem si jí vážila. Ona mě nikdy nebrala jako malé vlče, kterému z brady ještě odkapává mléko a mluvila se mnou, jako rovný s rovným. Jenže dnes jsem se na návštěvu s ní příliš netěšila. Alfa hned ráno dostala hlášení, že se u Quantimy nachází jakýsi vlk a léčitelka neprodleně potřebuje její přítomnost. Zprávu za ni vyřizoval Witann, obchodník s různými maličkostmi a věčně dobrou náladou. Ale už jakmile přiběhl k naší jeskyni, všimla jsem si nervózního vzezření a roztěkaného pohledu. A protože Chris se už za svítání vydal na lov, musela jsem jít s Wolfy. Cestou jsme nepromluvily ani slovo, obě jsme byly ponořené ve vlastních myšlenkách a obavách.

Před léčitelčiným doupětem jsme se zastavily a nervózně se na sebe podívaly.
Co bude teď? jako bychom si navzájem kladly stejnou otázku.
,,Zdravím, pojďte prosím dál.” ozvala se Quantima, jakmile vyšla ze stínu svého doupěte. Mluvila tlumeně a úsměv o který se pokusila, se jí brzy z úst vytratil. A tak jsme ji následovaly dovnitř.

Místnost ozařovalo jemné světlo svítící fazolky, zavěšené na provázku ze stropu a já se zadívala na lůžko uprostřed. Quantima nám naznačila, ať jdeme ještě blíž a sama se naklonila nad bílého vlčka, který klidně spal. Byl obvázaný několika obvazy, ale dýchal pravidelně a zdálo se, že opravdu jen spí. Wolfy ho hodnou chvíli pozorovala a pak se nechápavě otočila na Quantimu.

Ale proč? sděloval jasně její pohled. Na to bílá léčitelka jen přikývla a čumákem naznačila, abychom šly zase ven.

,,Quantimo, vysvětli mi, co jsi myslela tou spěšnou zprávou? Witann vypadal naprosto zděšeně a ani ty nejsi ve své kůži. Tak co se doopravdy děje?” už to nevydržela Wolfy a na léčitelku trochu zvýšila hlad. Já se jí nedivila, mě by zajímalo totéž.
,,Jde o to vlče. Dnes ráno, když obchodníci na tržišti otevírali své stánky, objevil se on.” Quantima ukázala špičkou čumáku do doupěte za sebou.
,,Witann si ho všiml jako první a protože ho neznal, snažil se od něj zjistit odkud přišel a jestli se neztratil. Zdálo se, že ten malej měl pocit, že ho Witann nějak ohrožuje, či co. Začal na něj vrčet a sekal kolem sebe svými drápy. Witann raději ustoupil a tak z toho vyvázl bez zranění, ale psychicky ho to docela vzalo. Ten bílej působil opravdu děsivě a podle zranění, která měl po těle mám pocit, že si prožil pár nepěkných chvilek.” Quantima se odmlčela a podívala se smutně na Alfu.

,,A co bylo dál? Jak se ti podařilo ho dostat dovnitř?” tázala se Wolfy a já si všimla jejího zamyšleného výrazu.

,,Pochopitelně se všichni seskupili kolem Witanna a nervózně sledovali malého vlčka. Já hned poznala, že ten bílej si prošel traumatem a má z nás obrovský strach. Pak už nebylo těžké odehnat od něj ostatní a ošetřit ho. Dala jsem ho spát, protože byl na smrt vyčerpaný a sotva se držel na tlapkách. Pak jsem poslala Witanna, aby ti předal zprávu. Pravda, mohla jsem poslat někoho jiného, ale on vypadal, že potřebuje nějakou záminku k tomu, dostat se co nejdál odtud. Ten chudák malej je na tom teď celkem špatně, ale věřím, že se zotaví.

,,A co s ním pak bude?” upřela jsem své oči na Wolfy s otázkou, které jsem se už nějakou dobu bála. Má opatrovnice se zadívala směrem k doupěti a zamračila se. Chvíli neříkala nic a jen tiše oddychovala. Pak přivřela oči a konečně promluvila.

,,K tomu abych mu plně porozuměla potřebuji znát celý příběh. Než budu soudit jeho chování a řídit jeho budoucí kroky, má právo být vyslyšen.” tak znělo rozhodnutí Alfy smečky.