Boj na život a na smrt 2/2

Wed 1 Apr 2020 - 9:51

Upozornění: navazuje na hlídku 3/5 Boj na život a na smrt 1/2

...

Mé nohy se odrazily od země a během mrknutí oka jsem už byla zahryznutá do Anixininy kůže. Tepla krav mi stékala po bradě. Puma však take na nic nečekala. Jedním mohutným úderem poslala mé tělo ke stromu. Zasípěla jsem bolesti. Lady nás jen vyděšeně pozorovala. Kývla jsem na ní hlavou. Bílá vlčice se otočila a rychlostí světla zmizela v houští. „Kde jsi prosímtě nechala mozek? Ty si fakt myslíš, že mě dokážeš porazit sama?" Anixie se znovu rozesmála. Bez jediného slova jsem vstala. Srst se mi naježila, vycenila jsem své ostré špičáky a zaujala bojový postoj. „Pokusím se." napodobila jsem její úšklebek. Ve svém nitru jsem však doufala, že Lady sežene pomoc co nejdřív, protože bych nemusela přežít v tomhle souboji ani deset minut. „Jak je libo." vytáhla své drápy a jedním skokem se přemístila ke mně. Pokusila jsem se uskočit, ale její tlapa byla rychlejší. Okamžitě mě poslala k zemi. Neváhala jsem ani minutu, nesmím prohrát. Ještě ne. Vyrazila jsem ku předu. V mé hlavě proletěly všechny vzpomínky na rodinu, Ricka, Cali, Ambodii, Backa a Rimeho. Do žil se mi dostal všechen adrenalin, který jsem v sobě měla. Zrychlila jsem tempo. Oběhla jsem ji ze zadu a vyskočila na hřbet. Zaútočila jsem na její nejslabší místo na krku. Jedním skousnutim jsem své špičáky zaryla hluboko do jejího těla. Anixia bolestně zařvala, ale dále se po mně oháněla ostrými drápy. Nepouštěla jsem se ani když mě poškrábala na nohách či boku. S každým jejím pokusem mě sundat z jejich zad jsem své zuby zaryla ještě hlouběji do masa. Ale nic netrvá na vždy, někdy mě dostat prostě musela. Přece to nemůže být tak lehké? Drápem se mi zachytila o přivázané brnění a jedním škubnutím mě strhla dolů. Můj let vzduchem zastavila až hladina vody na břehu jezera. Celé tělo mi pulzovalo bolestí. Neohrabaně jsem se pokusila postavit přičemž ze mě spadly chrániče na záda a břicho. Párkrát jsem zavravorala, ale udržela jsem se ve stoje. „Lady prosím." zoufale jsem zašeptala. Rozběhla jsem se znovu proti pumě, ale nohy se mi podlomily a já se zabořila čumákem do země. „Jsi stejná jako celá tvá rodina. Nic nevydržíte." usmála se výtězně Anixia. Přešla pomalým krokem ke mně. Tlapou mi přirazila hlavu k zemi, abych se nemohla pohnout. „Backu, nemyslíš, že už to zašlo daleko? To chceš opravdu vidět její smrt? A neříkej mi, že ti už na ní nezáleží!" zařvala puma směrem k lesu.

„Nech ji!" ozval se náhle jeho hlas. Srdce mi poskočilo radosti, ale okamžitě ho vystřídal strach. Měla jsem chuť zařvat ať uteče, ať nechodí, jenže oba víme, že by mě neposlech jako já bych neposlechla jeho. „Pusť ji, přišla ses přece pomstít mě, ne?" řekl už klidnějším hlasem Back. Pomalým krokem došel pár metrů před nás. „Přesně a řekni mi, co ti ublíží víc než smrt své milované osoby?" v očích se jí zračilo čisté šílenství. Přitlačila na mou hlavu. „No řekni?!" rozesmála se. Strach ohlodaval mé kosti, srdce mi bušilo až v krku a do očí se mi vrhly slzy. Opravdu mám skončít takhle? „Prosím, Anixio. Udělám cokoliv." snažil se Back přemluvit pumu k rozumné řeči, ale moc se mu to zatím nedařilo. „A pak mě podrazíš stejně jako předtím? To ani náhodou!" znovu přenesla váhu na mou hlavu. Bolestně jsem zakňučela. Back byl jako já, nedokázal dlouho ovládat své city. „Nech ji!" zařval při běhu a jedním skokem srazil zaskočenou pumu z mého těla. Její reakce však na sebe nenechala dlouho čekat. Slyšela jsem jak Back bolestně zavyl. Chtěla jsem mu jít pomoct, ale mé tělo - mé tělo se nemůže hnout. Slzy mi v jednom kuse opouštěly oči a zvyky se nesly přes celé jezero. Neviděla jsem na ně, ale slyšela jsem je až moc dobře. Bolestné vytí Backa a radostný smích pumy. Byla jsem náhle tak bezmocná jako malé štěně, což mě ještě víc děsilo než samotná smrt. Nad mou hlavou proletělo Backovo tělo a zanim Anixia, která se ho chystala dorazit. Všimla jsem si jeho zrání na krku a škaredych škrábanců na bocích. Má bezmoc se ještě víc prohloubila. S hrůzou v očích jsem pozorovala blížící se pumu k Backovému nehybnému tělu. Nedokázala jsem se už dívat na to jak ho mučí. Posbírala jsem poslední kousky veškeré energie, která ve mně zůstala. Pomalu jsem se zvedla do stoje a naježila srt. „To ti nedovolím!" zakřičela jsem se slzami v očích. Puma se na mě ohlédla. Její úsměv se změnil v posměšný úšklebek. Otočila se a zamířila si to ke mně. Back jen na mě vyděšeně zíral. Zavřela jsem oči. Každým svým smyslem jsem na plno vnímala své okolí. Užívala jsem si poslední chvilky před rychlou smrtí. Cítila jsem závan větru a s ním i blížící se tlapu k mému obličeji. Prudce jsem otevřela oči, každý kousek mého těla vybroval energii. Pomocí magie jsem vytvořila svůj maximální vír, který odmrštil pumu na ostrý kámen.

Sledovala jsem jak z její hrudi vytéká ruda tekutina. Odvratila jsem zrak a kulhavým krokem jsem došla až k ležícímu Backovi na břehu jezera. Jeho krav barvila modrou hladinu na ostře rudou. Těsně u něj se mi podlomily nohy. Mé tělo se svalilo hned vedle toho jeho. „Promiň mi to Hirko." zašeptal tiše. „Promiň mi, že jsi k vůli mně přišel o rodinu." zasípal. Z houští náhle vyběhl Rime, Lady a Rick. Všichni tři si vyděšeně rozhlížely po celém prostranství. Všude byly kapky krve, polámané větve keřů a na kamení opodál v kaluži krve se válelo nehybne tělo pumy. „Hirko, prosím odpusť mi." zašeptal Back. „Já ti už přece dávno odpustila!" pokusila jsem se o srozumitelnou větu mezi vzlyky. „Jen nevím proč?" nechtěně jsem vypustila z úst něco, co bych asi neměla. „Jsi v pořádku Hirko?" ozval se za mnou Rimeho hlas, ale já ho nebyla schopna teď vnímat. Rick jen Rimemu naznačil, že by se do téhle věci neměl plést a tak znovu zvládlo ticho, které prořezával můj neukonejšivý pláč. „Když jsi zmyzela, vše se změnilo. Celé měsíce jsem po tobě pátral, ale nenašel jsem jedinou stopu." rozkuckal se náhle Back. Z jeho tlamy na mě vyletěly kapičky krve. „Nastal krutá zima a já potkal Anixii, se kterou jsem uzavřel dohodu. Dám jim všechno jídlo a oni mi pomůžou tě najit. Nedokázal jsem bez tebe žít. Nejdřív jsem jim dával jen to své, ale časem začali být dotěrnější." odmlčel se Back jako by chtěl chytit druhý dech. Po kožichu mu setkala krev, která barvila mě i okolí na červeno. „Vyvrcholilo to až té noci, kdy většina vlků, ale i pum umřelo. Tu noc jsem stál na stejné straně jako Anixie proti vlastní smečce. Zbytek jistě už znáš." pokusil se o úsměv, který se však zkřivil bolestí. „Miluju tě Hirko." zašeptal mi do kožichu. „Nepouštěj mě Backu! Prosím." podlehla jsem zoufalému paláči. „Nenechavej mě tu. P-prosím!" nedokázal jsem si představit, že bych o něj definitivně přišla. Mé srdce se znovu rozpadlo na malé košíčky. „Neříkej to, ty máš přece Rimeho, ne mě. Já bych ti jen zničil život." konejšivě se na mě usmál. „Nech mě už prosím odejít za mou smečku.". Nebyla jsem zchopna mu na to nic říct. Jen jsem přikývla. „Backu..." zašeptala jsem. „Chci, aby jsi věděl, že v mém srdci už zůstaneš na vždycky." usmála jsem se na něj skrz slzy, které jsem nedokázala zastavit. „Já vím." uchechtl se Back jako za starých časů. Tlapy jsem zaryla hluboko do vlhké hlíny. Backova hruď se přestala hýba a jeho oči se nadobro zavřely. Položila jsem na jeho tělo hlavu. „Budeš mi chybět Backu." šeptla jsem a podlehla vyčerpaní.