Loučení s Ambodií

Ač slunce ještě nebylo příliš vysoko nad obzorem, já měla pocit, jakoby ráno už bylo daleko v minulosti. Klusala jsem po Arcově boku a moje tlapky si přivykaly na hroty nasazené na mých drápech. V běhu mi to nebránilo, ale byl to zvláštní pocit. V tlamě jsem měla háky podobné těm na drápech, ale tyhle mi kupodivu ani trošku nevadily. Byl to sice nezvyk, ale líbil se mi ten pocit, jak nebezpečné zbraně v tlamě ukrývám. Avšak ještě více jsem si cestou k hranici Ambodie všímala přívěsku na mém krku. Vedle malé lahvičky s odvarem z Cassandřiny květiny se mi houpal na šňůrce kámen štěstí. Přemýšlela jsem o tom, proč Arco tak trval na tom, abych ho u sebe měla. Hřálo mě u srdce pomyšlení na to, že má o mě starost.

Proběhli jsme kolem míst, která jsem skoro denně navštěvovala. Bylo zkličující myslet na to, že všechna ta místa takovou dobu neuvidím. Na členy smečky jsem si téměř zakazovala myslet.

K hranici jsme dorazili ještě před polednem. Zastavili jsme se na pomezí naší smečky cizího území a zahleděli se zpět k Ambodii. Z toho místa byly vidět jak hory Pierwany, tak Bílé hory, pod nimi se rozprostíraly rozlehlé lesy i pláně a kdesi jsem zahlédla i část jakési vodní hladiny, ale nedokázala jsem určit, o jaké jezero, či řeku jde. Arco se zdál být stejně jako já zasněný a sledoval Ambodiaskou krajinu.


Po chvíli jsem sklonila čumák k zemi a s povzdechem se otočila vzad. Cesta byla před námi ještě daleká a já si byla vědoma, že pokud se budu ještě příliš dlouho dívat zpět k domovu, nedokážu ho opustit.

Udělala jsem první nerozhodný krůček vpřed, když vtom jsem za sebou uslyšela prasknutí větvičky. Ihned jsem se otočila ke zdroji toho vzduchu a spatřila ji tam. Mezi houštím tam ve stínu vysokého smrku postávala bílá vlčice, Alfa mé smečky. Elegantními kroky došla k nám a zastavila se přede mnou s Arcem. Něžným pohledem nás chvíli pozorovala, než promluvila.
,,Máte před sebou náročnou a jistě nebezpečnou cestu, má vlčata. Nebudu s vámi, abych vás mohla ochránit, od nebezpečí světa a tak vám alespoň přeji, ať vás, ať už půjdete kterýmkoli směrem, provází Valwak a hvězdy vám ukazují cestu.” popřála nám Wolfy a mírně se poklonila. Protože jsem se po dobu, co mluvila, sledovala pouze ji, ani jsem si nevšimla, kde se vedle ní objevil Chris, Jessi, Black, Rime, Cali, Lady Snow a mnozí další vlci a vlčice z naší smečky.

,,Vraťte se brzy,”

,,Budu na vás myslet,”

,,Na šťastnou shledanou,”

,,Hlavně ať se vrátíte živí a zdraví.”

Nedokázala jsem přes oči plné slz vnímat, komu patří která slova, ale na tom nezáleželo. Byla jsem jim všem neskutečně vděčná, že se s námi přišli rozloučit.

430D

Děkuji má Alfo