Pokec č4 + procházka

Zmínka o Quantimě mě přinutila myslet na Arca. Co ten teď asi dělá? Možná spí, ale stejně tak je možné, že je vzhůru a trápí se nad smrtí své malé sestry. Jak že se jmenovala? Ach ano, Amali.

„To beru." Jessin nápad mi znovu vykouzlyl úsměv na tváři.

,,Ano, proběhneme se." přinutila jsem se zatřást hlavou, abych odehnala negativní myšlenky a mohla se soustředit na dnešní večer.

,,A možná mě tolik šetřit nemusíte, už nejsem až tak malá." mrkla jsem na ně s úsměvem.

Mé tlapky se. Odrazily od země a běžela jsem vedle dvou vlčic.

Střelka měla pravdu. I tak se o ní bojíme. Bude naše vlče pořád stejně jako jsme byly my vlčata pro Amintu <3

„Jak myslíš." mrkla jsem na Střelku a přidala do běhu. Chladný vzduch jsem pravidelně nadechovala do plic a zase vydechovala.

Rozběhla jsem se a hlídala si Jessi s Hirkou, abych s nimi držela krok. Pravda byla, že měly tlapy mnohem delší než já, ale když jsem zapojila síly, zvládala jsem to.

Po delší době běhu jsem zpomalila.,, Jste rychlé.“ usmála jsem se.

„Děkuju, ty také a hlavně naše Střelka." pochválila jsem je obě a podobně jako Jessi jsem zpomalila.

,, Jsme tu. Střeli? Co kdybys zkusila ulovit něco ty? Možná to bude těžší, ale můžeš to zkusit.“ usmála jsem se.

Byl to skvělý pocit jen tak běžet s větrem v zádech a s pocitem volnosti, který zaplavoval moji mysl. Jakoby všechno kolem teď nemělo žádný význam a já běžela jako o závod až jsem si skoro nevšimla, že bych už měla zastavit.

,,Já?" vydechla jsem nevěřícně. Vždycky jsem se to chtěla naučit, ale kromě pozorování mé opatrovnice při lovu a občasném vyprávění Chrise jsem byla bez zkušeností.

Travnaté pláně byly pokrite bílým sněhem. Občas nějaká ta stopa, ale jinak tu byl klid.

,,Ano, moc chtěla bych si to zkusit." usmála jsem se na Jessi. ,,Ale budu potřebovat pomoct." dodala jsem nejsitě.

,, Ano. Všechny kroky znáš a teď máš příležitost.“ mrkla jsem na ní.

„Měla bys to zkusit." podpořila jsem Střelku, aby zkusila něco ulovit.

Měly pravdu, na tohle už jsem čekala nějakou dobu a teď nastal ten okamžik.

Přikývla jsem. Zvedla jsem čenich vzhůru, abych zachytila každičký pach, který by se v blízkosti mohl nacházet a po chvilce rozmýšlení jsem udělala krok směrem, odkud vanul nejčerstvější a pach. Mohl to být zajíc?

Pozorovala jsem Střelku. Vypadala opravdu soustředěně a za to jsem byla ráda.

Tiše jsem Střelku pozorovala, abych náhodou nevypalašila její úlovek.

Podívala jsem se na Jessi s Hirkou a obě mě s úsměvem sledovaly. Vyrazím tedy sebevědomě vpřed s čenichem u země a sleduji stopu. Občas váhám, když má budoucí kořist někde zastaví, nebo mění směr, ale postupem času si začínám zvykat a vím, že už se blížím k cíli.

Pomalu se blížim s odstupem za Střelkou.

Neslyšným krokem jsem napodobila Jessi a pližila se za němi.

Nastražila jsem uši a zastavila se, když jsem věděla, že už jsem jen skok od mého vysněného úlovku. A vtom jsem to uslyšela. Byl to zajíček, který cosi chroupal. Předpokládala jsem, že je ve své noře a právě si pochutnává na svých zásobách. Tiše našlapujíc jsem se pomaličku blížila k doupšti zajíce.