Z mé minulosti (2. část) - pochyby

„V tuhle dobu vstávala naše smečka!“ říkala jsem si v duchu a zadívala se k obloze. Ani nevím proč, ale bylo mi do breku. Dívala jsem se na mraky, jak plují po nebi a přemýšlela.
,,Možná jsem neměla utíkat. Teď tady pojdu hlady a ještě k tomu úplně opuštěná!" při tom pomyšlení jsem zoufale zakňučela.
Jenže vrátit jsem se nechtěla, věděla jsem, že by mě smečka zpátky už nepřijala. S námahou jsem zahnala slzy. I přes to, že tam mnou všichni opovrhovali (a to včetně mých rodičů), cítila jsem nutkání se tam vrátit. Přece jen jsem se tam narodila a hodně toho prožila, i když toho veselého nebylo zrovna mnoho.

Najednou jsem si všimla tmavého stínu kroužícího nad lesem. Hned jsem věděla, že to nebude žádná malá vlaštovka. Všimla jsem si zahnutého zobáku a taky rychlosti, se kterou ten pták brázdil oblohu. Nepochybně to byl dravec. Fascinovaně jsem na něj zírala a obdivovala jeho ladné, přesto svižné pohyby.  Ne, že bych nikdy žádného dravce neviděla, ale k naší smečce se jich moc nepřibližovalo, možná z ní měli strach, podobně jako já.

Ještě chvíli jsem jen tak seděla na kameni a pozorovala ho, než jsem si všimla vidličky v jeho ocasu a došlo mi, na koho se to dívám. Byl to luňák!

150 darwenů

Děkuji

Juuu krásný

Děkuji Belli