Kanta 5/5 2

Dny se střídaly s nocí, a já Jessi jsem se probudila na menší mítině poprvé jako Omikron. Dny se pomalu zkracovaly a zimy přibívalo. Proto jsem se probudila ráno v temnou tmu. Pomaloučku jsem strkala čumákem malou Bell a zároveň se zvedla, abych omrkla okolí. Byla tu již nová hlídka, takže jsme měli menší přeměnu míst na hlídkování. Tedy tím myslím okruh: Louka bohů, hory Pierwany, Tržiště, Antracitové jezero, Jezero duchů, Písečné pláně, Temný les, Jezero zamilovaných, Močály, Vlčí hřbitov, Jezero smrti a  nakonec zpět na Louku bohů.
  Bell se probudila a já jí vzala do tlamy. Došla jsem si pro svá brnění a vyrazila hledat někoho, kdo by měl čas nám je pohlídat. Šla jsem lehčím krokem, ale v půlce zastavila. Pustila jsem Bell a řekla jí, že by měla už začít chodit po svých tlapkách. Bell se na mě ušklíbla, ale pak vyrazila zamnou. U Louky bohů jsem se setkala s Wolfy a jejími vlčaty. Potichu jsme se pozdravily, abychom   nikoho nevyrušily. Chtěly jsme se jít podívat směrem k Temnému lesu, ale najednou se za námi objevil Blackmoon.
,, Ty jsi nás pronásledoval?!“
,, Chtěl jsem se ujistit, že se ti nic nestane.“
,, Blackmoone. Jsem vpořádku. Když už jsi tady, mohl bys nám pohlídat vlčata?“
,, No, já...“
,, Díky moc. Pospícháme. Tady máš vlčata. Vrátíme se tak za 3h.“
  Než ze sebe stihl vydat jediné slovo, byly jsme pryč. Přešly jsme z menšího lesa k Louce bohů zachvíli, protože jak jsem již zmínila, byly jsme kousek od ní. Někde byly vyšší trsy trávy, přes které nebylo skoro vidět. Někde nebyla skoro žádná. Na obloze letělo hejno čápů a my s Wolfy jsme hledaly jedinou stopu, která by byla pro nás špatným znamením. Hledaly jsme ale marně. Přes bláto, které se lepilo na tlapky, bylo těžké přejít, ale pak se to trochu zmírňovalo. Další byly hory Pierwany. Ani tady jsme nic nenašly. Dávaly jsme se velký pozor na různé kočkovité šelmy, ale nakonec se chovaly znuděně a absolutně je nazajímalo, že procházíme. To bylo dobře. Na vrcholcích už byl vidět východ slunečního vlka, ale byla tu zima. Sešly jsme dolu a otřepaly se. Šly jsme dál. K Tržišti jsme došly a tady nebyl absolutně žádný problém. Všichni obchodníci nás zdravily a vzduch tu byl čistý. To nám trvalo menší dobu. Prošly jsme Tržištěm a šly rovnou k Antracitovému jezeru. To jsme prošly dokola, ale žádný agresivní nepřítel ani cizí vlk. Vše tu bylo v normálu. Navazovaly jsme na Jezero duchů. Trochu neklidné místo, ale byla jsem ráda, že už svítá. Prošly jsme blácenou cestou a snažily najít jakoukoli stopu. Rázem něco zašustilo v keříku. Otočila jsem svůj pohled na keřík a Wolfy totéž. Náznakem jsem Wolfy řekla, aby stála. Pomalejším krokem jsem se přiblížila. Podívala jsem se za keř a uviděla malého kolouška, který se na mě viděšeně podíval. Náhle začal vřískat. Vypadalo to, že volal o pomoc.,, Je to jen malý koloušek, ale radila bych ti jít. Nechtěla bych tu potkat rozzlobenou srnku. Navíc jsme už jedly.“ snažila jsem se ji nějak srozumitelně přesvědšit. Přece kdo kdy viděl, že vlk nechá jen tak ležet někde mládě? Kdybych měla opravdu velký hlad, tak bych se nedokázala ovládat a sežrala ho. //Teď to vypadá trochu brutálně, ale prostě příroda. // Šly jsme dál tedy k Písečným pláním. Písek byl spíše rozehřátý, protože se tomuhle místu nevyhýbal sluneční vlk a nikdo neví proč, ale nevadilo mi to. Tady bylo vše vpořádku. Ani jedna stopa po neznámém tvorovy. Další byl Temný les. Tímhle směrem  jsme měly jít dřív. Přišly jsme do lesa. Byla tu větší tma než v ostatních lesích. Dávaly jsme si velký pozor na medvědy. Zároveň jsme si vzpomněly na Liama. Prošly jsme lesem a zároveň si povýdaly, takže nám cesta rychle utíkala. Prošly jsme okolo stromů a prošly i blátem. Začínala tu být doba spadaného listí, takže bylo bláto skoro všude. Cestou jsme potkaly spoustu zvířat, ale zatím ne nepřátelská. Prošly jsme menší loukou a šly okolo Jezera zamilovaných. Tady byla asi ta nejhezčí atmosféra. Moc nebezpečí tu není a proto je tu spoustu potravy. Navíc se tu můžou učit i menší vlčata lovu. Prošly jsme tedy okolo jezera a nenarazily na žádné nebezpečí. Na jezero navyzovaly Močály. Bláto tu bylo opravdu všude a někde se nám i zasekávaly tlapky. Všude byla voda a někdy jsme si skoro zaplavaly. Měly jsme špinavé kožíšky, ale s tím se musí počítat. Pokoušely jsme se projít okolo Močálů, ale byly jsme tu jediní. Ani srnky nebo jiná zvěř. Spíše všude otravní komáři. Přišly jsme až k Vlčímu hřbitovu. Tady bylo spíš sucho všechna voda stekla do různých potůčků. Tady byla už nějaká zvěř, ale méně než třeba v různých lesích. Prošly jsme okolo menších skalních útvarů, ale nic nenašly. Jezero smrti. Toho jsem se nejvíce bála. Už jen z názvu šlo poznat proč... Držela jsem si odstup od jezera a stále se ohlížela. Přišlo mi, že mě někdo pronásleduje. Bylo pomalu dopoledne, takže tu bylo světlo a nebála jsem se tolik. Tady naštěstí taky nic až na to, že jsme před sebou uviděly stín. Byla to Aminta, která se k nám přiblížila.,, Vidím, že hlídku máte u konce. Wolfy? Máš čas? Musíme si o něčem promluvit.“
,, Ano...“ řekla Wolfy a následovala Amintu. Já odešla za vlčaty a až večer jsem zjistila o co jde. Znamenalo to, že tohle byla má poslední hlídka s Kantou a s Deltou Wolfy-chan...

5/5 2 . Skvělá práce můj Omikrone a má věrná společnice. Bylo mi ctí s tebou vést první hlídku Ambodie.

Mě též má Alfo.